Papežská kolej Nepomucenum a Milosrdné sestry sv. Karla Boromejského zvou ženy ke ztišení při duchovní obnově na začátku adventu.





Sobota 28. listopadu 2020


19:10 Slavnostní zpívané nešpory (v italštině)

Prvními večerními chválami vstoupíme do adventního očekávání Kristova příchodu. Na začátku P. Tomáš Roule požehná adventní věnce. Zpívají seminaristé a kněží Papežské koleje Nepomucenum. Zde máte k dispozici italský text.



Neděle 29. listopadu 2020


7:00 Slavnostní mše svatá (v italštině, promluva také česky)

Připojte se ke komunitě Nepomucena při slavení nedělní mše svaté. Předsedá P. Tomáš Roule. Homilii pronese nejprve v italštině a posléze v češtině. Zde máte k dispozici formulář mše svaté v češtině.

Přenos mše svaté bude k dispozici on-line. Připojte se ve stejný čas k naší komunitě. Po skončení bohoslužby z ní bude vystřihnuta pouze homilie v češtině.


9:00 První přednáška (v češtině)

Přednášku určenou již zvlášť pro duchovní obnovu žen pronese P. Vojtěch Novotný. Připravte si prosíme Bibli.


15:00 Druhá přednáška (v češtině)

Rovněž odpolední přednášku přednese P. Vojtěch Novotný. Opět se vám bude hodit Písmo svaté.


18:00 Slavnostní nešpory (v češtině)

Společné setkání završíme druhými večerními chválami z kaple sester. Předsedá P. Vojtěch Novotný. Pod odkazem naleznete text breviáře. Na závěr pozdraví on-line připojené SM. Vojtěcha.




A ještě všechny výše uvedené odkazy pěkně pohromadě:

https://youtu.be/Eg9JxxScMgQ – sobota 28. listopadu 19:10 – slavnostní zpívané nešpory (italsky)

https://youtu.be/C36lH7kbefI – neděle 29. listopadu 7:00 – slavnostní mše svatá (italsky, promluva také česky)

https://youtu.be/5-n2FikMMAM – neděle 29. listopadu 9:00 – první přednáška (česky)

https://youtu.be/65oLowNyfYA – neděle 29. listopadu 15:00 – druhá přednáška (česky)

https://youtu.be/QtL-OJ4axx8 – neděle 29. listopadu 18:00 – slavnostní nešpory (česky)


Na středu 4. 11. 2020 připadla památka sv. Karla Boromejského. V naší koleji Nepomucenum jsme se na tento den zaměřili se zvláštní pozorností. Vždyť řeholní sestry boromejky, které se tu o nás starají s neobvyklou péčí, si připomínají svého velkého patrona. Zároveň je to již 20 let od jejich příchodu do papežské koleje.

Vše začalo již o den dříve slavnostními nešporami. V samotný den slavení jsme se společně zúčastnili mše svaté, což byl vrcholný okamžik celé slavnosti, protože jsme se setkali s tím, který povolal a dovedl až ke svatosti také našeho světce. Před slavnostním obědem jsme popřáli našim sestrám, aby stále znovu objevovaly krásu zasvěceného života a jejich charismatu. Na toto téma se výstižně vyjádřil papež František v knize „Síla povolání“, když říká: „Vrátit se k počátkům zasvěceného života v našich institutech znamená jít ke kořenům a čerpat z nich jako z pramene, abychom pak mohli náležitě reagovat na výzvy dnešní doby.“ Přejeme našim sestrám, aby se jim to uprostřed našeho společenství s Boží pomocí dařilo.



Josef Janoušek

 

Fotogalerie


V sobotu 24.10. vyrazili bohoslovci Nepomucena spolu s představenými a zaměstnanci na malou expedici na sever od Říma. Jejím záměrem bylo strávit společně volný den a prospět vzájemným vztahům, vzdělat se v historii nebo se pomodlit v krásných starobylých chrámech, kterými oplývá kraj, který kdysi patřil k papežskému státu.

Papežský palác ve Viterbu

Spolubratr Jan Slepička naplánoval návštěvu několika pamětihodností důkladně postupně podle časové osy linoucí se dějinami. Tak jak to už odpovídá jeho učitelské akreditaci.

Vstup do etruského hrobu
Nejprve jsme se zastavili na okraji města Tarquinia, abychom si prohlédli starověké etruské pohřebiště, podzemní hrobky zdobené dva a půl tisíce let starými malbami, a tak získali povědomí o nejstarší civilizaci tohoto kraje. Posléze jsme zamířili do středověkého Viterba, abychom si prohlédli jedno z nejzachovalejších středověkých měst Itálie, jež bylo také vystavěno na ruinách etruského města. V poledne jsme měli možnost slavit mši svatou v kostele bl. Růženy z Viterba, světice tolik ctěné místním obyvatelstvem. Posléze jsme se po obědě rozprchli po křivolakých uličkách, kde člověk může po trošce nasát specifickou atmosféru historického, a přitom stále živého středověkého města. Po románských a barokních kostelech, na něž člověk narazí na každém rohu tohoto podivuhodného města, jsme navštívili papežský palác ze 13. století, kde proběhlo v témž století slavné první konkláve. S tímto palácem (který možná mohl trochu překvapit svou rozlohou o dvou místnostech) také mohlo být Viterbo asi třicet let sídlem papežství. Pak jsme se ještě zdrželi v katedrále sv. Vavřince, nádherné románské bazilice, než jsme vyrazili při západu slunce na konci požehnaného dne zpět do Říma.


Jan Pecháček

Člověk se těší, že vyleze z naší české kotliny a konečně trochu pozná svět. Pak přijde korona a všechno je nejisté, situace se mění každým dnem… Nicméně díky letnímu uvolnění se mně a několika dalším bohoslovcům z olomouckého a pražského semináře přece jen podařilo vyjet do Říma, abychom mohli studovat na Papežské Lateránské univerzitě. Samozřejmě jako všude, i tady musíme dodržovat různá preventivní opatření. A ač by to málokdo předpokládal, Italové jsou v dodržování těchto opatření opravdu poctiví a rozhodně nemají problém nás neohrožené Čechy k podobné poctivosti také pozvat (někdy i stačí mít na ulici nezakrytý nos). Ale díky tomu všemu tady alespoň můžeme chodit do školy (tedy každý druhý týden, aby nebyli všichni studenti ve škole zároveň, střídáme se podle studijních oborů). Kdo by to ještě před půl rokem řekl, že právě díky tomu, že jsme se dostali do Itálie, můžeme chodit do školy…

I když jsme v Římě především kvůli studiu, rozhodně neuškodí se čas od času podívat na nějakou tu památku. A právě jednou nespornou výhodou pandemie je částečná absence turistů. Ne všechna místa jsou sice aktuálně přístupná, ale na těch přístupných se alespoň nemusíte prodírat davy lidí. A tak, i když i zde se situace horší, věříme, že čas strávený ve Věčném městě pro nás bude požehnaný a prožitý bez atmosféry strachu.


Daniel Martinek

19.6.2020

Možná jste se někdy trápili podobnou věcí, která tížila i mne. Dlouho mi bylo proti srsti obětovat kdekteré utrpení tu za hříšníka, tu za obrácení sousedky. A pojem „obětovat utrpení“ mi ani příliš nedával smysl. Kdo jsem já, abych mohl obětovat své utrpení, když největší oběť položil Boží Syn, když jej Otec vydal do našich rukou? K čemu je dobré obětování svého utrpení, když slavíme při liturgii oběť daleko vyšší?

Až jednou, seděl jsem s jezuitou Josefem Čuprem, bývalým spirituálem Nepomucena, krátce před jeho smrtí a prosil ho o modlitbu za svého kmotřence: „Nechce se mu ani za mák k prvnímu svatému přijímání, otče, modlete se prosím za něj!“ V tu chvíli jako by mu proběhl blesk v očích, později jsem pochopil, co to znamená, že někdo „promluvil z Ducha.“ „Tak já ti něco povím,“ říká mi, „ty máš utrpení. Trápíš se s tím klukem a nevíš, co máš dělat. Zkoušíš ho přemlouvat, pak mu něco koupíš a mu to chvíli zachutná a pak to zahodí pryč. A ty se trápíš, co bys ještě měl dělat. A neuděláš a nezmůžeš nic. I kdyby ses na hlavu stavěl, nic nezmůžeš! My zkoušíme nejdřív konat, dělat dobré skutky, a když už to nefunguje, říkáme si, že se za to pomodlíme. Je to přesně naopak!“ „Ale co naplat, tobě teď zbývá jen utrpení a nic víc z toho nemáš. A víš, co s tím můžeš dělat?“ Snad mi tady nezačne povídat o obětování utrpení, pomyslel jsem si. A skutečně začal, překřížil jsem ruce i nohy a zasadil se hlouběji do sedadla. „Tobě nezbývá nic jiného než to utrpení obětovat!“ „To snad ne!“ povzdychl jsem si. „To znamená, vložit ho do Kristova probodeného boku, do jeho ran. Všechno své utrpení mu svěřit.“ Jenže otec Josef, který sám procházel nesmírným utrpením, měl dar číst v lidském srdci (tzv. kardiognose), a tak s klidem dál pokračoval náš tichý dialog. Na otázky, které jsem ani nestačil vyslovit, mi souběžně odpovídal: „A ty se mě ptáš, jak se to asi dělá, že? Tak já ti to povím. Ve slavení Eucharistie, kde spojujeme své tělo, svá trápení i své hříchy s Jeho oslaveným Tělem. Přijímáním Jeho Těla a Krve vkládáme sebe do Jeho oslavených ran. A tak máme naději, že i naše rány, budou v Kristu oslavené.“ Konečně mi to někdo řekl jasně a čistě.

Dlouholetý přítel P. Josefa Čupra SJ byl také jezuita a později kardinál Tomáš Špidlík. Ten letos oslavil deset let od svého zesnutí a výstava, kterou jsme o něm v rámci naší Dílny Všech svatých připravili, je nyní ke shlédnutí na Velehradě. Bylo by škoda nezmínit, že „srdce“ bylo Špidlíkovo srdeční téma.

„Nebylo a dodnes není totiž lehké obhájit v západním akademickém světě srdce jako zdroj teologického poznání proti námitce, že se tu zaměňuje věda se slovanským sentimentalismem. Stálo trpělivost a námahu prosadit, že srdce u východních autorů znamená celistvost člověka, který poznává Boha bytostně, celým životem, tedy srdcem, proti racionalismu, který vtěsnává živého Boha do mrtvých pojmů rozumu. Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův se chápání vědeckou metodou vymyká, dá se ale poznat intuicí, citem jeho živé přítomnosti ve vlastním životě,“ píše Richard Čemus SJ v zmíněné výstavě o kardinálu Špidlíkovi.

„Hovořím o obrazu srdce, protože Otec Špidlík jej zvolil jako motto svého kardinálského znaku: „Ex toto corde“ – Z celého srdce. Tím vepsal svůj život cele do primátu Boha a lásky. Symbol srdce představuje ve východní spiritualitě sídlo modlitby – setkání mezi člověkem a Bohem, ale také s dalšími lidmi a celým kosmem. Na erbu je srdce, umístěné na štítu, překryto křížem, na jehož ramenech se protínají slova „FOS“ a „ZOE“ – světlo a život, což jsou jména Boží. Člověk, který plně, ex toto corde, přijímá světlo a život, stává se tedy sám světlem a životem v lidství a v univerzu,“ pronesl Svatý Otec Benedikt XVI. při homilii nad rakví otce kardinála.

Tento životní program shrnují slova napsaná zlatem nad sarkofágem kardinála Špidlíka na Velehradě: „Všechno, co žijeme s láskou, přechází s Kristem do Vzkříšení.“

A jak to nakonec dopadlo s mým kmotřencem? Po urputném odmítání první svatého přijímání se ve farnosti setkal se stejně starou blondýnkou, s velkýma modrýma očima a překrásně dlouhými řasami. Podívala se na něj, několikrát zamrkala a jemně se ho zeptala: „Půjdeš teď s námi taky k prvnímu svatému přijímaní?“ „Jasně, půjdu taky,“ odpověděl kmotřenec s klidem. A tak od té doby chodil ke svatému přijímání pravidelně a rád, Bohu díky.

Jiří Šťasta
Vsechsvatych.cz
Konečně je připraveno třetí číslo Brázdy! Je to zároveň poslední číslo v tomto akademickém a formačním roce. Doufáme, že se vám náš časopis líbí, děkujeme za veškerou modlitební i hmotnou podporu. Přejeme požehnaný čas prázdnin a těšíme se u dalšího čísla v prosinci!

Ke stažení ZDE.