Vážení čtenáři,
k vašim zrakům se opět po delší době dostává zbrusu nové číslo časopisu nepomucenských alumnů Brázda. Je nové! Je překvapivé! Je vaše! Sami budete moci posoudit, zda je nové dostatečně. Mnozí z vás již obdrželi tištěnou formu, kterou jste si mohli pročíst pod vánočním stromečkem. Malým dárkem, který vám chystáme servírovat pravidelně, v každém čísle brázdy, je komix. Jménem všech autorů článků, redakce a spolupracovníků časopisu Brázda vám přeji příjemný kulturní zážitek při četbě.
Časopis si můžete přečíst v elektronické podobě na tomto odkazu.

Do adventní doby jsme vstoupili, společně s krajany, českou mší svatou na první nedělí adventní. V této době radostného očekávání jsme mohli v semináři prožít dvě akce.
Tou první byla již tradiční Mikulášská. Na tu si různé skupinky připravili krátká představení. Mohli jsme tedy shlédnout představení bohoslovců, představených semináře, zde studujících kněží (ze tří jazykových oblastí) i našich sester Boromejek.
Druhou akcí byl večer s přízviskem „Česko zpívá koledy“. Tato akce připadla na stejný den, kdy zástupci českobudějovické diecéze a pivovaru Budvar předali svatému otci vánoční dar. Díky tomu jsme večer mohli prožít i s nimi.
Advent jsme v Římě pomyslně zakončili poslední středou před Vánoci, kdy jsme v poledne společně s celou fakultou slavili mši svatou v Římském semináři.

První neděli v listopadu jsme oslavili svátek sv. Karla Boromejského. Tento milánský biskup ze 16. století je známý například pro reformování církve v duchu Tridentského koncilu (např. reformování klášterů, zakládání seminářů…) Pro nás je ale také důležitý tím, že je patronem Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Jak všichni jistě dobře víte, jejich malá komunita je u nás v Nepomucenu. Na slavnostní mši svatou byli pozváni i čeští krajané z Říma.
Před společným obědem byl prostor pro naše poděkování sestrám za vše, co dělají pro Nepomucenum – a že toho není málo! Dále jsme také pogratulovali sestře Blance k jejímu životnímu jubileu.
27.10. jsme se vydali na seminární výlet do Sieny, rodiště sv. Kateřiny Sienské. Vyrazili jsme ihned ráno, abychom to všechno stihli. První lokalitou byl rodný dům a sanktuárium sv. Kateřiny Sienské.
Zde jsme strávili krátký čas, mimo jiné i před křížem, před kterým sv. Kateřiny Sienská údajně obdržela stigmata. Poté jsme se přesunuli do místní nádherné katedrály. Zde jsme mohli obdivovat nejen její starobylost, ale i památky z rukou Donatella či Michelangella. Po obědě, jsme se přesunuli na místní náměstí, proslulé nebezpečným, ale i prestižním koňským závodem. Poslední společnou lokalitou byla bazilika sv. Dominika. Zde jsme měli mši svatou u oltáře s lebkou sv. Kateřiny Sienské.
Následně jsme měli rozchod, který každý využil jinak. Někdo u kávy, někdo procházkou, někdo v muzeu tortury. My jsme se ještě podívali do baziliky sv. Františka, kde se odehrál a vlastně stále odehrává eucharistický zázrak – hostie, které po dobu staletí nepodlehli rozkladu.
Poté jsme se už přesunuli k autům a vyrazili na cestu do Říma. Kdo chtěl, mohl se cestou zastavit např. v Bagnoregiu, či v Orviettu.

Tak jsme se k naší společné radosti dočkali nového bohosloveckého kávovaru, na který jsme se už tak těšili. Jak říká sv. Ignác z Loyoly: „Věci na světě jsou stvořeny pro člověka, aby mu pomáhaly k dosažení cíle, pro který je stvořen. Z toho plyne, že je má člověk užívat natolik, nakolik mu k jeho cíli pomáhají, a musí se jich zříci natolik, nakolik mu v jeho dosažení překážejí." Proto jsme také požádali našeho otce spirituála o požehnání našeho nového kávovaru, aby sloužil opravdu pro naše společné dobro. Káva navíc nemá jen čistě praktický význam vypumpovat z nás energii, ale je také vynikajícím prostředkem k setkání, k vytváření bratrského společenství. Je zde však i riziko myslet si, že si kávou nahradíme nedostatek spánku, což může mít neblahé následky. A tak kéž s pomocí Boží kávovar slouží nejen k našemu tělesnému, ale i duchovnímu užitku.


V sobotu 20. října se uskutečnil dlouho vyhlížený (a několikrát odložený) výlet do národního parku Gran Sasso. Důvodů pro tento podnik bylo několik: splnění narozeninového poukazu s. Blanky, podívat se na krásná místa naší zeměkoule a dostat se na nejvyšší horu Apeninského poloostrova do výše 2912 m.n.m. Účastníky expedice byli p. vícerektor Vojtěch, o. Lukáš, 10 bohoslovců, údržbář Václav a sestry boromejky Blanka a Lucie. Pečlivý výběr termínu se vyplatil, počasí vyšlo až neuvěřitelně krásně. Po ranní mši sv. a snídani jsme odjeli auty směr Aquilla.


Dojeli jsme k horskému hotelu Campo Imperatore 2138m.n.m., kde jsme na parkovišti zanechali naše vozy. Vyzbrojeni svačinami, fotoaparáty a nejstarší účastnice i trekingovými holemi jsme kolem 9.30 hod vyrazili vzhůru nejkratší a nejhezčí cestou zvanou Direttissima. Nebyl důvod pospíchat a někam se honit, vždyť stále bylo na co se dívat, co fotit nebo obdivovat. Proto někteří jedinci vystoupali vzhůru průměrnou rychlostí 1 km/hod. Po skupinkách jsme dorazili na vrchol mezi 11.30 – 13.30 hod. Zde nás oslovil jeden italský turista s prosbou o modlitbu za jeho zemřelou přítelkyni. I bylo mu vyhověno a večer byl už svět o této události informován článkem na stránkách Certa Stampa. Na cestu zpět jsme zvolili trasu zvanou Strada normale. Ta nás vedla kolem nejjižnějšího ledovce Ghiacciaio del Calderone (koulovačku jsme si raději v národním parku odpustili). Provázely nás další krásné výhledy, např. na Corno Piccolo (2655m.n.m.) či vrchol masivu Pizzo d’Intermesoli (2635m.n.m.) Z parkoviště jsme odjížděli kolem 17 hod a do 20 hod jsme byli už zase zpátky v Římě. Myslím, že se celý výlet velmi vydařil. Jak tam bylo krásně, se můžete podívat ve fotogalerii.