úterý 7. prosince 2010

Mikulášská 2010
Již tradičně se v pátek 3. prosince konala mikulášská besídka. Fotografie z této podařené akademie naleznete zde.

pátek 12. listopadu 2010

Milý Pavle,

desátého listopadu to bude měsíc, cos odešel na věčnost. V Itálii je zvykem sloužit tzv. messa in suffragio del trigesimo giorno – zádušní mši svatou třicet dní po smrti. Myslím na Tvé rodiče a sourozence, příbuzné a přátele a chci je všechny ujistit, že jak jsme Trigesimu v Nepomucenu sloužili za otce kardinála Špidlíka, tak učiníme i pro Tebe. Vlastně pro nás – pro sebe! V duši mi totiž doznívají slova rektora Monsignora Mráze, který při Requiem za Tebe, 11. října ráno vyzval celou komunitu naší koleje chápat tvůj náhlý odchod na věčnost jako monitum – napomenutí.

Od prvního okamžiku, kdy došla zpráva o Tvé automobilové nehodě v neděli 10. října, jsem měl zcela zvláštní pocit. Po počátečním zděšení, jaké vyvolává zpráva o přervaném životě mladého člověka, se u mne kdesi v hloubi duše vynořila jistota, že Tvá náhlá smrt jakousi tajemnou logikou zapadla do Tvého života a jej nepřerušila – ale završila. Nepřišlo mi, že jsi mrtev, ale že jsi jakoby jen někam odešel, kde na nás čekáš, až tam oklikou více méně delšího života dorazíme i my. Tys tam šel rovnou, v sedmadvaceti letech! „Což nechápete, že to tak všechno muselo být?“, chce se mi parafrázovat slova Krista k emauzským učedníkům.

A přesto otázka „proč“ na mne po měsíci naléhavě doléhá a vím, že nejsem sám, kdo na ni hledá odpověď. Proč Tebe, mladého novokněze zapáleného pro Krista a službu lidem, tu všemohoucný Bůh nenechal déle? V době, kdy má na své vinici „dělníků“ tak zoufale málo! Staří kněží se mohou upachtit, slouží na doraz, ti mladší mají farností víc než mohou zvládnout, a Tebe Pán odvolá v plném elánu čerstvého kaplana! Co to má Stvořitel za logiku? Budeme ji moci někdy pochopit? Ne, nebudeme! A to je to první monitum, které jsi nám, Pavle, Ty, respektive Pán skrze Tebe, zanechal.

Dnes se čte v kostele evangelium o ženě sedmi manželů. Je pozoruhodné, že tato tragikomická historka, chyták kterým šli Saduceové na Ježíše, aby zesměšnili víru ve Vzkříšení, stála Pánovi za seriózní odpověď a Lukášovi za to, aby ji zaznamenal (Lk 20,27-38). A je aktuální: vyjadřuje totiž pro nás charakteristický sklon vměstnávat Boží tajemství do našich rozumových kategorií. Vybavuje se mi tu, jak energicky otec kardinál Špidlík varovával, že na tento racionalismus naše civilizace zajde. Zdůrazňoval, cituje ruského teologa a přírodovědce Pavla Florenského (1882–1937), že Boží pravdy a duchovní věci vůbec jsou „meta-logické“. Neznamená to ale, že Bůh jedná nelogicky. Má pouze logiku, která tu naši přesahuje – logiku života věčného. „On přece není Bohem mrtvých, ale živých (Lk 20,38). Pochopí to pouze ten, kdo se obrátí, tj. kdo Pána nechá, „aby řídil jeho srdce“ (srov. 2 Sol 2,16-3,5).

Jako spirituál Nepomucena, který Tě, Pavle, dva roky duchovně doprovázel, dosvědčuji, žes své srdce Bohem řídit nechal. A Bůh Tě do svých „věcí“ zasvětil. A to tak hluboce, že mě nezbylo, než to konstatovat, uznat, a moc do toho nezasahovat. Zpětně mi to teď připadá, jako kdybys svou cestu předem tušil, či dokonce znal. Dnes vidím, jak si Tě Pán připravoval, například když dopustil, aby při nehodě autobusu, ve kterém jsi cestoval do Říma, přímo před tvýma očima zahynulo děvče, se kterým jsi ještě pár minut před nárazem vedl konverzaci. Většina „věcí“ mezi Tebou a Bohem ale zůstávala pro mne skrytá v hloubi Tvé duše, tvého „hradu v nitru“ – abych to řekl se sv. Terezií Avilskou.

Mnohé se dalo ale vyčíst nepřímo. Například z Tvého hlubokého duchovního souznění, ba „spojenectví“ s otcem Špidlíkem. Existuje fotka, která vypovídá víc, než slova. Jel jsi s námi představenými navštívit otce Kardinála do nemocnice Gemelli, kde ležel celý květen 2009 po svém nešťastném pádu. Bylo to prakticky rok před jeho i Tvou smrtí. Podáváte si ruce, Ty mu hledíš do tváře, on do dálky, jako by říkal: „Tak chlapče, uvidíme se už brzy tam…“! Ještě jsi přijel jako jáhen, abys jej doprovodil na jeho poslední pouti na Velehrad. Následujícího desátého října Ti opět tisknul ruku – to už ale bylo u nebeské brány…

Ty, Pavle, už jistě znáš odpověď na to „proč“ – jenž nás trápí. My se snažíme nechat Pána vést naše srdce, aby je dovedl k poznání. Už teď je ale jisté, že Bohu, který tě povolal, stála všechna ta dlouhá léta formace za těch pár mší svatých, které jsi stačil za svůj krátký kněžský život odsloužit. A stačila by mu zřejmě i jen tvoje primice. „Jemu“!? Co to říkám? Tobě, mě, nám, církvi, světu! Nevyznáváme písní „Klaním se ti vroucně“ s Tomášem Akvinským že „jediná krůpěj“ Kristovy krve stačila, aby „všeho světa viny obmyla“? A co jiného je eucharistická slavnost, než zpřítomnění této jediné a úplné výkupné oběti?

Jako kněží jsme pouze služebníci neužiteční. Bylo by bláhové si myslet, že záleží na nás, že Pán nás potřebuje, že to bez nás nejde…! Povolal-li nás Hospodin k jeho službě, pak je to prostě dar. „Mysterium et donum“, jak nazval Jan Pavel II. svědectví o své cestě ke kněžství. Je dobré si občas připomenout slova, která v sakristii každé kaple domů Matky Terezy vybízejí kněze: „Služ mši svatou, jako by to byla tvá první, tvá jediná, tvá poslední!“ Každý z nás může být už zítra odvolán. To je, Pavle, asi tvé poslední monitum nám.

Před sebou mám na stole u počítače primiční obrázek, který ujišťuje, že „Vše potřebné na cestě do Nebe vyprošuje P. Pavel Jiřík, novokněz“, Lubina u Kopřivnice, Ostravsko-Opavská diecéze, 29. 6. 2010. Pavle, doufám, že dodržíš slovo!

pondělí 11. října 2010

Včera nás šokovala zpráva o tragické smrti našeho ex-alumna, novokněze Pavla Jiříka. Nesmyslná, hrozná, zbytečná smrt. Je zbytečné hledat odpověď na naše "proč", i když se stále vtírá na mysl. Každá taková odpověď by ovšem byla plytká, nedostatečná, nebyla by skutečnou odpovědí. Pokud odpověď existuje, zná ji jen Bůh, ne my.

I v této chvíli, a právě v této chvíli má skutečný smysl pouze jedno: víra. Víra, že každý z nás, a tedy i Pavel, je v rukou Božích. Že Kristovo vzkříšení přemohlo i naši smrt, že "ať žijeme nebo umíráme, patříme Kristu". Věřme, že byl připraven a pokud se něčeho nedostává, modleme se. V této chvíli jsme duchovně nablizku Pavlově rodině, a zároveň si uvědomujeme, že jsme vlastně všichni "pozůstalí".

Pavlův odchod dává zásadní otázku každému z nás, kdo jsme ho měli - máme - rádi, komu není lhostejný. Jsem připraven? Můj život opravdu patří Kristu, se vším co jsem, co mám? I když by Bůh nepotřeboval naši službu, ani naši kněžskou službu, přece chce, abychom byli jeho spolupracovníky. Je to úžasné privilegium.

Pane, díky za to, že jsi to privilegium dal i Pavlovi. Především to, že Tě směl poznat, poznat tvou lásku a uvěřit v ni. Díky za ty, kdo mu zprostředkovali nejen pozemský život, ale i poznání Tebe. Tvá dobrota jej vedla každým dnem. Ve víře chtěl dát celý svůj život Tobě, být tvým služebníkem. Dlouho a poctivě se připravoval, netušil, jak málo času mu zbývá.  I když zemřel tak náhle a v mladém věku, díky za jeho pozemský život!

neděle 12. září 2010

Ztracená ovce, ztracená mince, ztracený syn. Vypadá to, že Bůh prohrál, jenomže láska je právě také o tom, že ten kdo má rád je ztracen s tím, kdo se ztratil. V těchto třech podobenstvích se nám představuje Bůh, kterému záleží na každém jedinci, i když je jeden z mnoha, jako s těmi ovcemi nebo penězi. Jeden jediný z nás je pro Boha dostatečně důležitý, aby se vydal jej hledat.

Hlavní pozornost ovšem přitahuje to třetí podobenství: Jeden muž měl dva syny.

Je to možná nejznámější podobenství. Evangelium, které nám vypráví o Božím srdci. O Bohu, který je jiný, než si myslí farizeové, jiný, než si v sobě nosí snad většina lidí. Vypráví o Otci, který nechce aby jeho děti byly servilní: poslušné ale nespokojené. Touží po dětech svobodných, radostných, milujících. Místo toho ale má dva syny, oba nespokojené, nešťastné poněvadž se cítí omezovaní, nucení sloužit otci – hospodáři. A když jsou nešťastní oni, nemůže být šťastný ani on. Jednoho dne ten mladší odchází hledat štěstí. Snad každý člověk si prožil nějakou tu revoltu. A otec – nechává ho jít. On se nikdy nepostavil proti lidské svobodě.

Pak je tu ovšem ten dramatický obrat: ze syna se stává pasák vepřů. Svobodný rebel se stal hladovým otrokem. Mohl by ukrást vepřům jejich potravu, ale i kdyby se zasytil, nemůže být šťastný. Člověk se rodí, řekl kdosi, se srdcem nemocným touhou po velkých věcech, malé jej neuspokojí.

Teď si vzpomene na to, že u otce bylo všeho dost. A když se vrací, otce nezajímá proč, jestli to bylo kvůli hladu nebo z lásky, ze strachu nebo z lítosti. Důležité je, že jde, a on jej už zdálky vyhlíží.

Otče, nejsem hoden, jednej se mnou jako s posledním ze služebníků. A on jej přeruší, aby jej přivedl k obrácení: srdce služebníka má objevit, že je mu znovu darováno synovství, není otrok, ale syn!

Jaký je Bůh, kterého nosím v srdci?

Zde Bůh nevydává žádný rozsudek, protože jeho pohled se neobrací k hříchu, ale k člověku, kterého touží vysvobodit, uzdravit, zbavit utrpení. Neuzdraví nás výčitky svědomí, ale objevení Boží lásky.

To ovšem přivádí staršího bratra téměř k šílenství. Já jsem ti vždycky poslušně sloužil, a tys mi nedal ani kůzle! Je jako zaměstnanec, který převádí vše na výdělek. I tento syn má srdce otroka, i jeho by otec rád obrátil a uzdravil, navrátil do stavu synovství.

Tys byl stále se mnou, a všechno mé je tvé. Všechno! Pochopil to? Pochopili jsme to my? Toto je jediná otázka, na kterou evangelium nedává odpověď, protože ji musíme dát každý sám.

úterý 22. června 2010

Je tu nová Brázda, dokonce v téměř rekordním čase! Přečíst si ji můžete kliknutím na nadpis tohoto příspěvku, nebo na stránce Brázdy ZDE (při stahování počítejte se souborem cca 1,65 MB). Do práce se pustila nová redakce, tak doufáme, že jí to půjde tak jak té předchozí, ne-li lépe. Články z per (nebo snad přesněji a aktuálněji: z počítačových klávesnic) našich nejkvalitnějších přispivatelů Vás jistě zaujmou. Minulé číslo vyšlo pár dní po poslední rekolekci, kterou nám zde v koleji dával otec kardinál Špidlík. Tento velký muž nás mezitím předešel k Otci - čtěte "Římské sbohem otci kardinálu Špidlíkovi". Výběr z textů k poděkování za jeho život a při rozloučení s ním najdete také na našem webu, věnovanému jeho památce. ZDE máme též několik fotografií z oné poslední nepomucenské návštěvy a také z jeho pohřbu (chystáme se doplnit ještě další). Příjemné počtení a po prázdninách na shledanou!

neděle 23. května 2010

Nejen dnes, o letnicích zpíváme hymnus Veni Creator Spiritus, Přijď Duchu Stvořiteli. Je tam jeden, na první pohled snad i trochu zvláštní, verš o prstu Božím (tu septiformis munere, digitus paternae dexterae / nebo dextrae dei tu digitus). Odkud se to vzalo? Vysvětlení jde k události, když Ježíše obviňují že vyhání zlého ducha Belzebubem. Když porovnáme Lukášovo a Matoušovo evangelium, zjistíme, že ve stejné větě říká Ježíš jednou, že vyhání zlého prstem Božím, v druhém evangeliu pak že to činí Božím Duchem. Dají se najít v Bibli i jiná místa, kde se Duch svatý identifikuje jako prst Boží.

Duchem Božím bylo všechno stvořeno. On je Pán a Dárce života.
Jan Pavel II., v encyklice Dominum et vivificantem, píše: z něho (Ducha Svatého) jako z pramene živého vyvěrá každý dar tvorům: dar existence (stvoření), dar milosti (vše co přichází skrze vykoupení).
Kdo by neznal Michelangelovo Stvoření člověka ze Sixtinské kaple: Bůh vztahuje k Adamovi prst – Duchem svatým se člověk, vytvořený z prachu země, stává živým tvorem. Stejně tak darem Ducha svatého se člověk stává novým stvořením v Kristu.

Prst Boží - Duch a zákon.
Ale je ještě jeden aspekt, který se váže přímo k Letnicím. Židé slavili tento svátek jako den darování smlouvy na hoře Sinaj. O tom čteme ve 2 Mojž. 31, že Bůh Mojžíšovi dal dvě kamenné desky svědectví – psané prstem Božím.
Pak Bůh skrze proroka Jeremiáše slibuje nový zákon, který už nebude psán do kamene, ale do srdce člověka: (Jer 31,33) Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Co to znamená? Že pro člověka, který přijal Ducha svatého, už Boží přikázání nejsou něčím vnějším, těžkým, svazujícím, ale stávají se vnitřní potřebou, potřebou srdce, něčím osvobozujícím. Kdykoliv se nám zdá, že nás církev, seminář, celibát, křesťanská morálka svazují, je třeba prosit o Ducha svatého. A naopak, kdo přijal Ducha, tak souhlasí se svatým Janem, když píše, že „jeho přikázání nejsou těžká“.

Největší dar od Boha.
Hymnus Veni Creator má ještě mnoho a mnoho co říci. Každý verš by zasloužil meditaci. Podívejme se ještě na jeden verš, který se také dochoval ve více variantách. Zpíváme, že Duch svatý je „donum Dei Altissimi“, dar Nejvyššího Boha. To je pravda. Zdá se však, že snad verš mohl znít takto: „donum Dei altissimum“, tedy, že Duch svatý je nejvyšší, největší dar Boží. Boží láska nám byla vylita do srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán. Ano, Bůh nám dává mnoho darů, ale je Dar, který nemůže být převýšen, když nám totiž dává sám sebe. Smět to nejen vědět, ale i prožívat, je velké privilegium, a toho se nám dostalo!

sobota 15. května 2010

Jako každoročně slavíme i letos svátek patrona naší koleje. Letos ovšem je celé to slavení poznamenáno vzpomínkou na zemřelého kardinála Tomáše Špidlíka. Je zde totiž zvykem sejít se na mši za zemřelého třicet dní po úmrtí (tzv. trigesimo), a tento den je právě 16. května, stejně jako liturgická památka sv. Jana Nepomuckého.
Mši sv. 15. května navečer předsedal Kardinál Giovanni Coppa, promluvu pronesl prof. Richard Čemus. Většina promluvy byla v italštině, ale doufám, že v relativně krátkém čase bude k dispozici její text i v češtině, abych jej zde mohl zveřejnit.