Ztracená ovce, ztracená mince, ztracený syn. Vypadá to, že Bůh prohrál, jenomže láska je právě také o tom, že ten kdo má rád je ztracen s tím, kdo se ztratil. V těchto třech podobenstvích se nám představuje Bůh, kterému záleží na každém jedinci, i když je jeden z mnoha, jako s těmi ovcemi nebo penězi. Jeden jediný z nás je pro Boha dostatečně důležitý, aby se vydal jej hledat.
Hlavní pozornost ovšem přitahuje to třetí podobenství: Jeden muž měl dva syny.
Je to možná nejznámější podobenství. Evangelium, které nám vypráví o Božím srdci. O Bohu, který je jiný, než si myslí farizeové, jiný, než si v sobě nosí snad většina lidí. Vypráví o Otci, který nechce aby jeho děti byly servilní: poslušné ale nespokojené. Touží po dětech svobodných, radostných, milujících. Místo toho ale má dva syny, oba nespokojené, nešťastné poněvadž se cítí omezovaní, nucení sloužit otci – hospodáři. A když jsou nešťastní oni, nemůže být šťastný ani on. Jednoho dne ten mladší odchází hledat štěstí. Snad každý člověk si prožil nějakou tu revoltu. A otec – nechává ho jít. On se nikdy nepostavil proti lidské svobodě.
Pak je tu ovšem ten dramatický obrat: ze syna se stává pasák vepřů. Svobodný rebel se stal hladovým otrokem. Mohl by ukrást vepřům jejich potravu, ale i kdyby se zasytil, nemůže být šťastný. Člověk se rodí, řekl kdosi, se srdcem nemocným touhou po velkých věcech, malé jej neuspokojí.
Teď si vzpomene na to, že u otce bylo všeho dost. A když se vrací, otce nezajímá proč, jestli to bylo kvůli hladu nebo z lásky, ze strachu nebo z lítosti. Důležité je, že jde, a on jej už zdálky vyhlíží.
Otče, nejsem hoden, jednej se mnou jako s posledním ze služebníků. A on jej přeruší, aby jej přivedl k obrácení: srdce služebníka má objevit, že je mu znovu darováno synovství, není otrok, ale syn!
Jaký je Bůh, kterého nosím v srdci?
Zde Bůh nevydává žádný rozsudek, protože jeho pohled se neobrací k hříchu, ale k člověku, kterého touží vysvobodit, uzdravit, zbavit utrpení. Neuzdraví nás výčitky svědomí, ale objevení Boží lásky.
To ovšem přivádí staršího bratra téměř k šílenství. Já jsem ti vždycky poslušně sloužil, a tys mi nedal ani kůzle! Je jako zaměstnanec, který převádí vše na výdělek. I tento syn má srdce otroka, i jeho by otec rád obrátil a uzdravil, navrátil do stavu synovství.
Tys byl stále se mnou, a všechno mé je tvé. Všechno! Pochopil to? Pochopili jsme to my? Toto je jediná otázka, na kterou evangelium nedává odpověď, protože ji musíme dát každý sám.
Hlavní pozornost ovšem přitahuje to třetí podobenství: Jeden muž měl dva syny.
Je to možná nejznámější podobenství. Evangelium, které nám vypráví o Božím srdci. O Bohu, který je jiný, než si myslí farizeové, jiný, než si v sobě nosí snad většina lidí. Vypráví o Otci, který nechce aby jeho děti byly servilní: poslušné ale nespokojené. Touží po dětech svobodných, radostných, milujících. Místo toho ale má dva syny, oba nespokojené, nešťastné poněvadž se cítí omezovaní, nucení sloužit otci – hospodáři. A když jsou nešťastní oni, nemůže být šťastný ani on. Jednoho dne ten mladší odchází hledat štěstí. Snad každý člověk si prožil nějakou tu revoltu. A otec – nechává ho jít. On se nikdy nepostavil proti lidské svobodě.
Pak je tu ovšem ten dramatický obrat: ze syna se stává pasák vepřů. Svobodný rebel se stal hladovým otrokem. Mohl by ukrást vepřům jejich potravu, ale i kdyby se zasytil, nemůže být šťastný. Člověk se rodí, řekl kdosi, se srdcem nemocným touhou po velkých věcech, malé jej neuspokojí.
Teď si vzpomene na to, že u otce bylo všeho dost. A když se vrací, otce nezajímá proč, jestli to bylo kvůli hladu nebo z lásky, ze strachu nebo z lítosti. Důležité je, že jde, a on jej už zdálky vyhlíží.
Otče, nejsem hoden, jednej se mnou jako s posledním ze služebníků. A on jej přeruší, aby jej přivedl k obrácení: srdce služebníka má objevit, že je mu znovu darováno synovství, není otrok, ale syn!
Jaký je Bůh, kterého nosím v srdci?
Zde Bůh nevydává žádný rozsudek, protože jeho pohled se neobrací k hříchu, ale k člověku, kterého touží vysvobodit, uzdravit, zbavit utrpení. Neuzdraví nás výčitky svědomí, ale objevení Boží lásky.
To ovšem přivádí staršího bratra téměř k šílenství. Já jsem ti vždycky poslušně sloužil, a tys mi nedal ani kůzle! Je jako zaměstnanec, který převádí vše na výdělek. I tento syn má srdce otroka, i jeho by otec rád obrátil a uzdravil, navrátil do stavu synovství.
Tys byl stále se mnou, a všechno mé je tvé. Všechno! Pochopil to? Pochopili jsme to my? Toto je jediná otázka, na kterou evangelium nedává odpověď, protože ji musíme dát každý sám.
