pondělí 11. října 2010

Včera nás šokovala zpráva o tragické smrti našeho ex-alumna, novokněze Pavla Jiříka. Nesmyslná, hrozná, zbytečná smrt. Je zbytečné hledat odpověď na naše "proč", i když se stále vtírá na mysl. Každá taková odpověď by ovšem byla plytká, nedostatečná, nebyla by skutečnou odpovědí. Pokud odpověď existuje, zná ji jen Bůh, ne my.

I v této chvíli, a právě v této chvíli má skutečný smysl pouze jedno: víra. Víra, že každý z nás, a tedy i Pavel, je v rukou Božích. Že Kristovo vzkříšení přemohlo i naši smrt, že "ať žijeme nebo umíráme, patříme Kristu". Věřme, že byl připraven a pokud se něčeho nedostává, modleme se. V této chvíli jsme duchovně nablizku Pavlově rodině, a zároveň si uvědomujeme, že jsme vlastně všichni "pozůstalí".

Pavlův odchod dává zásadní otázku každému z nás, kdo jsme ho měli - máme - rádi, komu není lhostejný. Jsem připraven? Můj život opravdu patří Kristu, se vším co jsem, co mám? I když by Bůh nepotřeboval naši službu, ani naši kněžskou službu, přece chce, abychom byli jeho spolupracovníky. Je to úžasné privilegium.

Pane, díky za to, že jsi to privilegium dal i Pavlovi. Především to, že Tě směl poznat, poznat tvou lásku a uvěřit v ni. Díky za ty, kdo mu zprostředkovali nejen pozemský život, ale i poznání Tebe. Tvá dobrota jej vedla každým dnem. Ve víře chtěl dát celý svůj život Tobě, být tvým služebníkem. Dlouho a poctivě se připravoval, netušil, jak málo času mu zbývá.  I když zemřel tak náhle a v mladém věku, díky za jeho pozemský život!