pátek 12. listopadu 2010

Milý Pavle,

desátého listopadu to bude měsíc, cos odešel na věčnost. V Itálii je zvykem sloužit tzv. messa in suffragio del trigesimo giorno – zádušní mši svatou třicet dní po smrti. Myslím na Tvé rodiče a sourozence, příbuzné a přátele a chci je všechny ujistit, že jak jsme Trigesimu v Nepomucenu sloužili za otce kardinála Špidlíka, tak učiníme i pro Tebe. Vlastně pro nás – pro sebe! V duši mi totiž doznívají slova rektora Monsignora Mráze, který při Requiem za Tebe, 11. října ráno vyzval celou komunitu naší koleje chápat tvůj náhlý odchod na věčnost jako monitum – napomenutí.

Od prvního okamžiku, kdy došla zpráva o Tvé automobilové nehodě v neděli 10. října, jsem měl zcela zvláštní pocit. Po počátečním zděšení, jaké vyvolává zpráva o přervaném životě mladého člověka, se u mne kdesi v hloubi duše vynořila jistota, že Tvá náhlá smrt jakousi tajemnou logikou zapadla do Tvého života a jej nepřerušila – ale završila. Nepřišlo mi, že jsi mrtev, ale že jsi jakoby jen někam odešel, kde na nás čekáš, až tam oklikou více méně delšího života dorazíme i my. Tys tam šel rovnou, v sedmadvaceti letech! „Což nechápete, že to tak všechno muselo být?“, chce se mi parafrázovat slova Krista k emauzským učedníkům.

A přesto otázka „proč“ na mne po měsíci naléhavě doléhá a vím, že nejsem sám, kdo na ni hledá odpověď. Proč Tebe, mladého novokněze zapáleného pro Krista a službu lidem, tu všemohoucný Bůh nenechal déle? V době, kdy má na své vinici „dělníků“ tak zoufale málo! Staří kněží se mohou upachtit, slouží na doraz, ti mladší mají farností víc než mohou zvládnout, a Tebe Pán odvolá v plném elánu čerstvého kaplana! Co to má Stvořitel za logiku? Budeme ji moci někdy pochopit? Ne, nebudeme! A to je to první monitum, které jsi nám, Pavle, Ty, respektive Pán skrze Tebe, zanechal.

Dnes se čte v kostele evangelium o ženě sedmi manželů. Je pozoruhodné, že tato tragikomická historka, chyták kterým šli Saduceové na Ježíše, aby zesměšnili víru ve Vzkříšení, stála Pánovi za seriózní odpověď a Lukášovi za to, aby ji zaznamenal (Lk 20,27-38). A je aktuální: vyjadřuje totiž pro nás charakteristický sklon vměstnávat Boží tajemství do našich rozumových kategorií. Vybavuje se mi tu, jak energicky otec kardinál Špidlík varovával, že na tento racionalismus naše civilizace zajde. Zdůrazňoval, cituje ruského teologa a přírodovědce Pavla Florenského (1882–1937), že Boží pravdy a duchovní věci vůbec jsou „meta-logické“. Neznamená to ale, že Bůh jedná nelogicky. Má pouze logiku, která tu naši přesahuje – logiku života věčného. „On přece není Bohem mrtvých, ale živých (Lk 20,38). Pochopí to pouze ten, kdo se obrátí, tj. kdo Pána nechá, „aby řídil jeho srdce“ (srov. 2 Sol 2,16-3,5).

Jako spirituál Nepomucena, který Tě, Pavle, dva roky duchovně doprovázel, dosvědčuji, žes své srdce Bohem řídit nechal. A Bůh Tě do svých „věcí“ zasvětil. A to tak hluboce, že mě nezbylo, než to konstatovat, uznat, a moc do toho nezasahovat. Zpětně mi to teď připadá, jako kdybys svou cestu předem tušil, či dokonce znal. Dnes vidím, jak si Tě Pán připravoval, například když dopustil, aby při nehodě autobusu, ve kterém jsi cestoval do Říma, přímo před tvýma očima zahynulo děvče, se kterým jsi ještě pár minut před nárazem vedl konverzaci. Většina „věcí“ mezi Tebou a Bohem ale zůstávala pro mne skrytá v hloubi Tvé duše, tvého „hradu v nitru“ – abych to řekl se sv. Terezií Avilskou.

Mnohé se dalo ale vyčíst nepřímo. Například z Tvého hlubokého duchovního souznění, ba „spojenectví“ s otcem Špidlíkem. Existuje fotka, která vypovídá víc, než slova. Jel jsi s námi představenými navštívit otce Kardinála do nemocnice Gemelli, kde ležel celý květen 2009 po svém nešťastném pádu. Bylo to prakticky rok před jeho i Tvou smrtí. Podáváte si ruce, Ty mu hledíš do tváře, on do dálky, jako by říkal: „Tak chlapče, uvidíme se už brzy tam…“! Ještě jsi přijel jako jáhen, abys jej doprovodil na jeho poslední pouti na Velehrad. Následujícího desátého října Ti opět tisknul ruku – to už ale bylo u nebeské brány…

Ty, Pavle, už jistě znáš odpověď na to „proč“ – jenž nás trápí. My se snažíme nechat Pána vést naše srdce, aby je dovedl k poznání. Už teď je ale jisté, že Bohu, který tě povolal, stála všechna ta dlouhá léta formace za těch pár mší svatých, které jsi stačil za svůj krátký kněžský život odsloužit. A stačila by mu zřejmě i jen tvoje primice. „Jemu“!? Co to říkám? Tobě, mě, nám, církvi, světu! Nevyznáváme písní „Klaním se ti vroucně“ s Tomášem Akvinským že „jediná krůpěj“ Kristovy krve stačila, aby „všeho světa viny obmyla“? A co jiného je eucharistická slavnost, než zpřítomnění této jediné a úplné výkupné oběti?

Jako kněží jsme pouze služebníci neužiteční. Bylo by bláhové si myslet, že záleží na nás, že Pán nás potřebuje, že to bez nás nejde…! Povolal-li nás Hospodin k jeho službě, pak je to prostě dar. „Mysterium et donum“, jak nazval Jan Pavel II. svědectví o své cestě ke kněžství. Je dobré si občas připomenout slova, která v sakristii každé kaple domů Matky Terezy vybízejí kněze: „Služ mši svatou, jako by to byla tvá první, tvá jediná, tvá poslední!“ Každý z nás může být už zítra odvolán. To je, Pavle, asi tvé poslední monitum nám.

Před sebou mám na stole u počítače primiční obrázek, který ujišťuje, že „Vše potřebné na cestě do Nebe vyprošuje P. Pavel Jiřík, novokněz“, Lubina u Kopřivnice, Ostravsko-Opavská diecéze, 29. 6. 2010. Pavle, doufám, že dodržíš slovo!