sobota 24. prosince 2011

"Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle." Tradiční forma těchto slov nás vlastně trochu mate. Ve skutečnosti se tu totiž nemluví především o dobré vůli lidí, ale o dobré vůli Boží vůči lidem. ...lidem dobrá vůle. Pokoj lidem, Bůh v nich má zalíbení. Vánoce zvěstují Boží dobrou vůli k nám, říkají, že všichni máme šanci.

Přeji všem, kteří zabloudí na tento web, aby zakusili Boží dobrotu, která se zjevila právě o vánocích. Kéž v nás všech tajemství vánoc probouzí hlubokou lidskost, dobrotu, i vědomí že jsme Bohem chtěni a milováni.

S vděčností vzpomínám na vánoce, kdy nás v Nepomucenu navštívil prezident Václav Havel a děkuji Bohu za jeho život. Jsem hrdý, že jsme v pohnutých dobách nalézání svobody směli mít jako prezidenta člověka dobrého, poctivého, statečného a skromného. Byl svědkem toho, že víra v pravdu a lásku není jen plané snění, ale že je to síla, která dává prostor životu a svobodě i tam, kde by se jim podle všech lidských předpokladů dařit vůbec nemělo. Requiescat in pace!
Jan Mráz, rektor Nepomucena


Vánoční strom z ČR, vánoce 1999
Jsem už dlouho hluboce přesvědčen, že dobrá budoucnost této civilizace závisí na tom, jak dobře a rychle začne lidstvo nalézat a znovu chápat ty naprosto zásadní duchovní hodnoty a principy, jež jsou společné všem náboženstvím. Všichni přece víme, co k nim patří: úcta k zázraku stvoření, stvoření světa, přírody, života a lidské bytosti, jakož i úcta k mravnímu řádu, který z tohoto zázraku vyrůstá. Jsem si jist, že bez velké obnovy těchto hodnot může lidstvo jen těžko čelit všem civilizačním hrozbám, jež se nad ním vznášejí.
Václav Havel při předávání vánočního stromu, Vatikán, 18.12.1999 

pátek 23. prosince 2011

“Vašku, nechceš kiwi? To abys měl vitamíny!“ Ta slova Dagmar, manželky presidenta Václava Havla, mi znějí v uších, jako by to bylo včera. Přitom je to dávno. V roce 1999 – shodou okolností právě 18. prosince, tedy přesně na den dvanáct let před svou smrtí – byl Václav Havel ve Vatikánu na návštěvě u svatého otce Jana Pavla II. Bylo to u příležitosti symposia o Mistru Janu Husovi na Lateránské universitě, které si Papež výslovně přál jako součást očištění historické paměti národa v rámci přípravy velkého jubilea roku 2000. Ten rok darovala Česká Republika vánoční strom, který tradičně zdobí Náměstí svatého Petra, a český president jej přišel v slavnostní ceremonii rozsvítit.

Den poté navštívil presidentský pár Papežskou kolej Nepomucenum; byla to historická událost. Kdo zná pohnuté osudy české koleje v Římě a její boj o přežití jako náboženské a kulturní středisko československého exilu, dovede ocenit sílu té chvíle: do nádvoří Nepomucena vjíždí vládní Masseratti Quattroporte doprovázený policejními motocykly a z vozu vystupuje malý plachý muž, kterého znal celý svět. Při vzpomínce na tu scénu se mi vybavují slova Isaiáše: Jak je krásné vidět na horách nohy posla, který přináší radostnou zprávu, který zvěstuje pokoj, hlásá blaho a oznamuje spásu, který praví Siónu: „Bůh tvůj kraluje!“ (Iz 52,7-10)

Po krátkém proslovu presidenta, který jsem pro dav lidí ani pořádně neslyšel, jsme hned zasedli ke stolu. Seděl jsem u tabule tak blízko presidentskému páru, že jsem mohl slyšet ona slova paní Dagmar, se kterými nabízela manželovi jižní ovoce. Ten ovšem odmítl, zabrán do rozhovoru s otcem Špidlíkem. Bořil střenku nože do bílého ubrusu dodávaje tak důraz tomu, co právě říkal o své nadcházející cestě do Turecka. Pak už ho vidím nasedat opět do vyleštěné limusíny, kterou předcházel autobus plný nepomucenských bohoslovců, kterým pan president nabídl vzít je s sebou letadlem do vlasti na vánoční prázdniny. Zde jako by z dálky mi v mysli zaznívá Žalm 98: Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci. Vítězství je dílem jeho pravice, jeho svatého ramene.

Jak už to bývá, někdy je zapotřebí smrt člověka, abychom si zpětně uvědomili jeho cenu. Možná právě v této době frustrace a beznaděje doceňujeme, jak velké naděje byl nositelem ten skromný malý muž. Výstižně to vyjádřil arcibiskup Duka: „zemřel člověk, který žil pro tuto zemi“. A jistě není přehnané říci, že nám byl v jistém slova smyslu prorokem. „Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim předkům skrze proroky, píše sv. Pavel.“ (Žid 1,1-6) Starozákonní proroci připravovali svým slovem příchod Krista. Ten přichází všude tam, kde je pravda a láska. Slovo člověka, který mluví pravdu, připravuje příchod vtěleného Slova Božího – ať už si to plně uvědomuje, či nikoliv.

Ještě za totality, 15. října 1989, byl Václav Havel vyznamenán Mírovou cenou německých knihkupců (Friedenspreis des Deutschen Buchhandels). Jako disident nemohl vyznamenání ve Frankfurtu osobně převzít, takže laureátův děkovný projev byl přečten. Řeč si připravoval v létě na Hrádečku a dal jí titul Slovo o slovu.

Václav Havel v ní říká: „Na počátku bylo slovo, praví se na první stránce jedné z nejdůležitějších knih, které známe. V té knize to znamená, že zdrojem veškerého stvoření je Slovo Boží. Neplatí to však, přeneseně, i o veškerém konání lidském? Není to snad i v našem případě slovo, které je nejvlastnějším zdrojem toho, čím jsme, ba samotným základem toho způsobu vesmírného bytí, kterému říkáme člověk? Duch, lidská duše, naše sebeuvědomění, schopnost zobecňovat a myslet v pojmech, chápat svět jako svět (a ne jen jako své okolí), a posléze i naše schopnost vědět, že umřeme, a přesto žít – není to všechno snad zprostředkováno, či přímo tvořeno také slovem?

Je-li Slovo Boží zdrojem veškerého Božího stvoření, pak ta část tohoto stvoření, kterou představuje lidské plémě, je sama sebou jen dík jinému Božímu zázraku, totiž zázraku lidského slova. A je-li tento zázrak klíčem k dějinám člověka, pak je zároveň i klíčem k dějinám, společnosti, ba možná že je tím prvním jen proto, že je tím druhým; kdyby totiž slovo nebylo druhem komunikace mezi dvěma či více lidskými „já“, nebylo by asi vůbec. […] Ale nejen to: dík zázraku slova víme asi lépe než ostatní živočichové, že toho ve skutečnosti víme velmi málo, totiž že existuje tajemství. Tváří v tvář tomuto tajemství – a cítíce zároveň onu pro nás téměř konstitutivní moc slova – pokoušíme se od nepaměti oslovit to, co je nám tímto tajemstvím zahaleno, a svým slovem to ovlivnit. […] To není, jak zřejmo, úkol zdaleka jen lingvistický. Jako výzva k odpovědnosti za slovo a ke slovu je to úkol bytostně mravní. Jako takový není ovšem zakotven před horizontem námi dohlédnutelného světa, ale až někde tam, kde přebývá ono Slovo, jež bylo na počátku všeho a jež není slovem člověka.“

Tolik Václav Havel. Není těžké vystopovat, z jakého textu pozdější president vychází, totiž z 1. kapitoly Janova evangelia: Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. (Jan 1,1-18)

Tuto perikopu čteme na Vánoce. A to ne náhodou. To Slovo se totiž stalo tělem a přebývalo mezi námi. Ono Slovo není už jen Slovem Božím, ale i slovem lidským. A tak v každém ryzím slovu člověka působí Boží síla, která přemáhá lež a nenávist. V Havlově slově jsme všichni tu sílu zakusili a dodnes z jejích plodů žijeme. Zakusil ji jistě i on sám a s údivem rozjímal nad tajemstvím, jehož práh nyní už překročil.

Je v tom hluboká symbolika, že Václav Havel ukončil svoji životní pouť přesně týden před Vánocemi, na které se tolik těšil. Dá se říci, že zemřel cestou do Betléma právě v den, kdy Církev o-antifonou vyznává: „O Adonai – ó Pane!“

President Václav Havel v Nepomucenu 19. prosince 1999
Rektor Mons. Jan Mráz - president V. Havel s paní Dagmar - kardinál Miloslav Vlk

kard. Špidlík - kard. Vlk - Václav Havel - Dagmar Havlová - prof. Hledíková

středa 30. listopadu 2011

- to je čas, který je nám křesťanům darovaný pro přípravu na svátky Kristova narození. Už od starých dob se církev na Východě i na Západě připravovala na Vánoce 40 dní v postu a modlitbách - podle vzoru doby postní. Dnes se už sice nepostíme, ale stejně tak potřebujeme tento čas přípravy srdce pro příchod Pána.

S prorokem voláme: Proč jsi dopustil, Hospodine, že jsme zbloudili z tvých cest, že nám ztvrdlo srdce, abychom před tebou neměli bázeň? Kéž bys protrhl nebe a sestoupil! Ano, ty, který trůníš nad cheruby, probuď svou sílu a přijď nás zachránit! – všichni tě potřebujeme. Potřebuje tě svět, ještě stále tak tvrdě poznamenaný zlem. Potřebují tě národy zkoušené válkou, potřebují tě miliony chudých, kteří stále umírají hladem. Potřebují tě i naše města, která jak se zdá zapomněla na soucit a lásku.

Kéž bys protrhl nebe a sestoupil! – volá tvá církev, a myslí přitom na obrovské množství lidí, kteří potřebují spásu, kteří, i když to možná nevysloví, potřebují aby se našel někdo, kdo jim pomůže.

Toto volání o pomoc (kolikrát je neslyšíme!), nám pomáhá pochopit konkrétní smysl adventu, ruší nás, abychom nezůstali spát v naší pohodě a bohatství. Zdá se, že naše bohatá společnost ztratila smysl pro ono adventní očekávání, protože jsme přesvědčení, že nám stejně nikdo nepomůže a že každý se musíme starat sám o sebe. Žijeme ve smutné, sobecké společnosti bez adventu, která nedokáže odvrátit zrak od sebe samotné.

Ježíš v evangeliu říká: Bděte tedy, protože nevíte, kdy přijde pán domu, aby vás, až znenadání přijde, nezastihl, jak spíte. My, věřící v Krista, zvláště my, kněží a řeholníci, máme očekávat příchod Pána. Nesmíme zůstat zavření doma, to je zůstat spát ve vlastním egoismu. Naše místo je u vrat, v očekávání. Abychom nemuseli slyšet tu smutnou otázku, kterou čteme v evangeliu jen o trochu dále, v Getsemanech: To jste nedokázali se mnou bdít ani jedinou hodinu?

čtvrtek 13. října 2011

I když se příroda tváří, jakoby léto bylo ještě stále v plném běhu, kalendář ukazuje, že jediné léto, které se koná, je to babí. Skončily prázdniny, oslavili jsme slavně svátek patrona české země svatého Václava (kterému se letos dostalo slušné medializace, zde je zpráva TS ČBK). Také doma byl tento svátek slavně slaven, a to za přítomnosti prezidenta republiky, který se k poutníkům obrátil s pozdravem a ujištěním o podpoře těch hodnot, které leží na srdci také křesťanům.

Po týdnu duchovních cvičení, jak je již dobrou tradicí na Mentorelle, začal akademický rok. Ten přinesl do naší koleje jednu velkou změnu: otec vicerektor, Monsignore František Koutný, je od 1.10. rektorem kostela sv. Máří Magdalény v Brně. Po odstěhování se ještě na pár dní vrátí do koleje, kde se s ním rozloučíme při mši svaté v neděli 23.10.

Na jeho místo nastoupil otec Jiří Sedláček, který je již zkušeným Římanem; po mnoho let se staral o poutníky z vlasti v poutním domě Velehrad. Do nové služby mu přejeme hodně Božího požehnání.

pátek 24. června 2011

Skvělé čtení na začátek léta? To je BRÁZDA! Nejen, že se nebudete nudit, ale ještě se dozvíte spoustu zajímavých věcí. Díky všem, kteří své myšlenky zapsali a dali k dispozici druhým.

Vedení koleje přeje všem požehnaný čas odpočinku a těší se po prázdninách na viděnou! 2 října v 10 hodin bude první česká mše v novém akademickém roce a hned odpoledne začnou na Mentorelle duchovní cvičení, kterými bude naše seminaristy doprovázet P. Peter Dufka SJ.

neděle 1. května 2011

Ještě se mi v životě nestalo, že by někdo, koho jsem znal, s kým jsem si podal ruku, byl prohlášen za svatého nebo blahoslaveného. Myslím, že podobně jsou na tom tisíce, statisíce lidí. Prý byl Jan Pavel II. "nejdotýkanějším" člověkem 20. století.

Vždycky jsem rád souhlasil s tím, že svatost nemá být něco vzdáleného obyčejnému životu. Ale navzdory tomuto (mému) názoru jsem v sobě vždy ten pocit vzdálenosti k svatému měl. U papeže ale ne. Překvapuje mne to, poněvadž papež jakožto takový není snadno dosažitelnou osobou. Jan Pavel ale dokázal tuhle hradbu s úžasnou samozřejmostí prolomit. V jeho přítomnosti se člověk cítil osobně přijat, pochopen, osloven, a to paradoxně i přesto, že byl "jen" jeden z mnoha, někdy i z velikého množství osob.

Nečekal jsem s netrpělivostí na okamžik blahořečení, ani mne netrápí, zda k svatořečení dojde brzy či později. Pro mne on svatý je, nemusí mne o tom nikdo přesvědčovat. Koneckonců, ono slavnostní prohlášení jen potvrzuje pravost takového přesvědčení, žádnou novou svatost netvoří, nezakládá. Představitelé Církve po náležitém zkoumání naznali, že ono "santo subito", jak žádali mnozí už v den jeho pohřbu (tedy aby byl hned prohlášen svatým), bylo a je pravé.

Beatifikace byla též momentem silně mediálním - jako koneckonců celý život Jana Pavla II. On nic neskrýval, měl odvahu ukázat se nám nejen jako silný, zdravý a plný energie, ale též v době těžké nemoci, nemohoucnosti, umírání. Díky mnoha různým svědectvím, kterých v těchto dnech sdělovací prostředky přinášely velké množství (alespoň zde v Itálii to tak bylo), jsem se znovu mohl dostat do živého kontaktu s jeho myšlenkami, modlitbou, humorem, prostě s jeho typickým charismatem.

Nejkrásnější na něm bylo to, že nikdy, dokonce ani tehdy, když mluvil o sobě, neukazoval na sebe, nechtěl lidi přivádět k sobě, mít z nich své obdivovatele, opěvovatele, fanoušky. Ne. Vždy ukazoval na Krista. Protože byl hluboce přesvědčen, že v Kristu člověk najde odpověď na to nejhlubší hledání, na ty největší a nejpalčivější (a mnohdy nejvíce utlačované a nevyslovené) touhy lidského srdce: Nebojte se! Otevřte, dokořán rozevřete brány pro Krista. Otevřete svá srdce, své životy, své pochybnosti, těžkosti, své radosti a city jeho spásné moci a dejte mu vstoupit do svých srdcí. Nebojte se! Kristus ví, co je v člověku. Jedině on to ví!

Nakonec se chci i já přidat k modlitbě Papeže Benedikta, kterou ukončil homilii v den beatifikace: Blahoslavený jsi, papeži Jene Pavle, protože jsi uvěřil! Prosíme Tě, podporuj nadále víru Božího lidu. Tolikrát jsi nám žehnal na tomto náměstí. Dnes tě prosíme, Svatý otče, žehnej nám!
Byl listopad roku 1984, slavilo se 100 let české koleje v Římě a Jan Pavel II. navštívil Nepomucenum.

Zde je několik archivních fotografií.




Přivítání v koleji. Zleva: Mons. Škarvada, JP2, Mons. Vrána, P. Špidlík.



V kolejní kapli.



Představování studentů: budoucí rektor Karel Janoušek.



Tohle bylo skutečně mimořádné: papež zůstal na večeři.



Loučení. Typický výraz v papežově tváři.

pátek 4. března 2011

(památce Oto Mádra 15.2.1917 – 27.2.2011)


Drahý Oto,

je deštivé římské pondělí odpoledne. Sedím za počítačem a horečně zanáším korektury do textu nekrologu otce Špidlíka, který by měl být už v redakci – situace, kterou jako redaktor dobře znáš. Vtom e-mail stroze oznamuje: Včera v neděli 27. února 2011 zemřel ve věku 94 let Oto Mádr. „To zrovna ještě chybělo,“ říkám si a píši dál. Pak najednou mi to dojde. Zaklapnu notebook a koukám na mokrou zeď za oknem: „Tak Ty tu, Oto, už nejsi!“

Ne, že bych Ti nepřál setkání s Hospodinem, když je jisté, že Ti řekne: „Příteli, pojď dopředu!“ (Lk 14,10). Ne, že bych nevěděl, žes na tomto světě nelpěl a že jsi „přítelkyni smrt“ již drahná léta očekával a byl na setkání s ní připraven. Ne, důvod ke starosti o Tvé věčné blaho prostě nemám. A tak Ti mohu klidně vyznat, že můj smutek vyjadřuje starost pouze o mne, o nás. A to, co cítím, vlastně ani není smutek, ale nostalgie.

Ta nostalgie spouští před vnitřním zrakem film osobních setkání: vidím, jak si tě s Petrou vyzvedáváme v Tvém bytě pod Vyšehradem, jak si nasazuješ rádiovku, procházíme se Prahou a baloňák ti vlaje ve větru. Z paměti se mi vynořují Zvěřinovy dny v Olomouci, Tvůj pobyt v římském Centru Aletti a nakonec setkání s Václavem Vaško u Plocků na Malostranském náměstí. Došel jsi tehdy se zpožděním, ale my byli rádi, žes ještě vůbec dorazil. Pak jsme čekali na dvaadvacítku a tys nám ukazoval okno, kde bydlívala Růžena Vacková.

Ještě hlouběji v paměti slyším skloňovat Tvé jméno ve všech pádech u nás v rodině: zvuk jmen Mádr, Vacková, Zvěřina tvoří jakýsi soundtrack filmu našeho mládí. Nebyl to ale celuloidový, natož digitální nebo dokonce třídimensionální film – byla to skutečnost, šedivá, krutá realita jménem život za komunismu. Pro Tebe začal natvrdo ve Tvých 34 letech. V noci z 31. května na 1. červen 1951 jsi byl za činnost v katolickém hnutí vysokoškolských studentů zatčen a o rok později odsouzen za "velezradu a špionáž" k trestu smrti, který Ti byl potom změněn na doživotí. Odseděl sis 15 let až do podmínečného propuštění v červnu roku 1966.

Za osm měsíců přišel na řadu Josef Zvěřina, 24. ledna 1952. Před zatčením, 1. prosince 1951, stačil ještě oddat naše rodiče u Nejsvětějšího Srdce Páně v Praze na Jiřáku. Pak přišla řada na našeho tátu, a to 25. března 1954. Dostal stejný § 231: „velezrada a špionáž“. Držím v ruce kopii jeho rozsudku a žasnu: Přestože to bylo o tři roky později, snad na každé stránce narážím na jméno Oto MÁDR. Táta šel za mříže, protože spolupracoval s Tebou, Oto, který ses tehdy všemožně snažil, aby se Svatý otec v Římě dověděl pravdu o poměrech u nás. A tomu se říkalo „špionáž pro Vatikán“.

Ale proč to všechno připomínám? Z hrdosti, že jsem k Tobě nezaslouženě směl patřit. Z radosti, že jsem se mohl hřát ve slunci Tvé otcovské přízně. Ale i z nostalgie, že nám naši tátové odcházejí. Ty, Oto, jsi jeden vůbec z posledních našich Otců církve. Odcházíš, a to v době, kterou kdosi výstižně nazval eine vaterlose Zeit – epocha bez Otců. Možná proto Tě nám tu nebeský Otec tak zázračně dlouho nechal, abys překlenul ten bezotcovský čas. Ještě jsme ani pořádně nepřevzali štafetu, kterou jsi nám už tehdy v Olomouci tiskl do ruky, a už ti nejlepší, jako Miloš Raban († 7. ledna 2011), odcházejí. Kdy dorosteme do otcovství my, kdy do něj dorostu já? „Budu schopen obstát ve vírech této doby?“

„Dokáže dítě ve mně se povznést?“ ptám se slovy americké zpěvačky Steve Nicks v její písni Landslide (Lavina), kterou věnovala svému otci. A pokračuje: „Nevím! Vyšplhám na horu, ohlédnu se a zřím svůj obraz v zasněžených vrcholech kopců […] ale jen dokavad mne lavina nestrhne zpět dolů.“

Co radíš Oto – Ty, který jsi měl takové pochopení pro zápas dnešních lidí o vertikálu, a bral zároveň vážně i horizontálu lidského života? Kde je Tvé Slovo o této době? Už nic neříkáš. A přeci: Vyložil jsi nám dokonale svým životem Horské kázání z této neděle: „Každý tedy, kdo tato má slova slyší a podle nich jedná, podobá se rozvážnému muži, který si postavil dům na skále. Spadl déšť a přivalila se povodeň, přihnala se vichřice a obořila se na ten dům – ale nezřítil se, protože měl základy na skále. Každý však, kdo tato má slova slyší, ale podle nich nejedná, podobá se pošetilému muži, který si postavil dům na písku. Spadl déšť, přivalila se povodeň, přihnala se vichřice a obořila se na ten dům – i zřítil se a jeho pád byl veliký.“ (Mt 7,21-27)

Nelze, co dodat. Jen prosbu o Tvou přímluvu, drahý Oto, aby nás z té hory na kterous nás vyvedl, lavina nestrhla zpět!

"Chvalme nyní slavné muže, naše otce, podle dob, kdy žili. Po jiných není ani památky; jsou mrtví, jako by nikdy nebyli žili, jako by se nikdy nebyli narodili, a stejně tak jejich děti. Ale nebudou zapomenuty spravedlivé činy mužů, jimž se dostalo milosrdenství. Zůstanou s jejich potomstvem jako dobré dědictví dalším jejich potomkům. Jejich potomstvo setrvává v ustanoveních smlouvy a díky jim i jejich děti. Jejich potomstvo zůstane až na věky a jejich sláva nebude vyhlazena." (Sir 44,1.9-13)

pondělí 17. ledna 2011

Praha je zmrzlá, ale prozářená sluncem
a v Ruzyni je mlha. Je 17. leden, 14 hodin. Letadlo z Prahy do Říma pomalu roluje na startovací dráhu. Normálně bych si sedl k okénku. Na Alpy se však dnes koukat nebudu. A nejen kvůli mlze. Chci ve vlastním nitru nahmatat odpověď na otázku, co v tom letadle vlastně hledám. Teď startujeme, letoun stoupá a nabírá kurs. Já však duchem zůstal dole na zemi, v hejnické basilice, kde Tě, Miloši, právě ukládají do hrobky. Nedožil ses ani třiašedesáti let. A já, Tvůj kamarád, nejsem na Tvém pohřbu!

Ty však víš, Miloši, že jsem si to nechtěl jen tak ulehčit. Nasadil jsem veškerou metodiku jesuitského „rozlišování“, radil se s blízkými, ptal se superiora. Všichni odpovídali unisono, nejeď, máš už být dávno v Římě. Presentace knihy Bohemia Jesuitica v Karolinu, kvůli které jsem do Prahy přijel, už proběhla, natáčení s Otakárem pro televizi Noe taky. Jsem už měsíc mimo Řím, přednášky na Orientále běží a i v Nepomucenu jsem poslední, kdo ještě nedorazil. Je tak jasné, co mám dělat a přesto klid nemám. Dostavuje se až v kapli pražské Residence, když otevřu nedělní texty pro tuto páteční homilii. Čtu tam u Matouše: „Když Ježíš uslyšel, že byl Jan Křtitel uvězněn, odebral se do Galileje. Opustil Nazaret, šel a usadil se v Kafarnau při moři v území Zabulonově a Neftalimově, aby se naplnilo, co bylo řečeno ústy proroka Izaiáše: „Země Zabulonova a země Neftalimova, u moře, za Jordánem, Galilea pohanská, lid, který žil v temnotě, uviděl veliké světlo; světlo vzešlo těm, kdo sídlili v krajině a ve stínu smrti. […] Od té doby začal Ježíš hlásat: ,Obraťte se, neboť se přiblížilo Boží království´‘“ (Mt 4,12-23).

Říkám si: navštěvovat vězně je skutek milosrdenství a přesto Pán Ježíš za Janem nejde. Nepůjde dokonce ani za svým umírajícím přítelem Lazarem. A učedníkovi, který jej chce následovat až pohřbí vlastního otce, řekne: „Nech mrtvé pohřbívat své mrtvé.“ Zdá se to tvrdé, až nelidské, ale Ježíš ví, co dělá. Přichází totiž jeho čas. Musí konat vůli svého nebeského Otce a ta nesnáší odkladu. Evangelium líčí chvíle, kdy se musí učedníci rozhodnout. Chtějí-li jít za Ježíšem, musí jít hned. Nemohou říct „půjdu, ale až zítra“ a myslet si „jeden den sem, jeden den tam“. Ježíšův čas není měřitelný chronometrem, jehož ručičky běží stále do kola, stejně včera, dnes, jako zítra. V Ježíši se čas naplnil a dozrál (kairos). Pán nechodí v kruhu dokola, ale kráčí cestou, která začíná, probíhá a končí, která vede tam, kam podle vůle Otce má dojít. Musí proto jít a nevracet se. A i učedníkům, které vysílá, vštěpuje: „...s nikým se cestou nepozdravujte…“.

Miloši, nikdy před tím mne toto evangelium neoslovilo tak, jako nyní skrze Tebe: Tvůj život a Tvá smrt mně ho dodatečně vykládají. Zpětně si uvědomuji, jak intenzivně jsi žil tento Kristův čas, jak jeho život protínal ten Tvůj, ten náš, ten čas Církve. Nikdy předtím jsem nechápal tak jasně jako teď, nad texty třetí neděle v mezidobí, že být křesťanem neznamená nechat se vágně a na distanc inspirovat Kristovým příkladem, napodobovat ho podle míry vlastních možností, ale znamená žít „skrze Něho a s Ním a v Něm“. Znamená mít účast na Jeho životě a připustit, aby On žil život můj – náš. Mluví-li Sergěj N. Bulgakov (1871-1944) o „realismu liturgických obřadů“, chce říct, že „o Vánocích se Kristus skutečně rodí, o Velikonocích skutečně umírá a vstává z mrtvých“. Pro nás to znamená, že když Kristus volá, i my musíme jít – ne potom, ne zítra nebo pozítří, ale dnes, teď, hned! Vlastně žádné liturgické „mezi-dobí“ neexistuje, protože Kristus se rodí, umírá a vstává z mrtv ých stále. Proto je každý den, kdy slavíme mši svatou, neděle, a každá doba je „čas příhodný, čas spásy“ jak hlásá velikonoční antifona. Být křesťanem znamená žít v Božím „Nyní“.

To ti, Miloši, mohu dosvědčit: že Tys v onom Božím Nyní žil. Dávalo to Tvému životu onen silný náboj, onu dynamiku, ale i urgenci, neodkladnost a hlavně onen výjimečný zájem o lidi a o svět. Až to někdy dělalo dojem, že strkáš nos do věcí, které se tě netýkají a taky ses kolikrát jak se patří popálil. Jenže Tys cítil, že se Tě ty věci týkají a týkat musí, protože pro křesťana vlastně neexistuje žádná „soukromá zóna“, žádný „výměnek“, kam by se mohl a směl stáhnout. Možná právě proto jsi se dal na psychologii: zajímal tě prostě člověk, hlavně ten, který Boha ještě nenašel, ale je na cestě k Němu, což jsou vlastně všichni lidé. Je výmluvné, žes pracoval v Hejnicích, im Dreiländereck, na hranicích a že jedním z prvních ohlasů na Tvůj odchod se objevil v lužickosrbském týdeníku POSOŁ pod názvem: Na wšelake wašnje mosty twarił. Prostě žil jsi na hranicích, neřku-li na hraně. A chápu též, proč jsi měl slabost pro sv. Ignáce. Měls jeho misionářského ducha: přiná šet Kristovo světlo „těm, jenž „sídlí v krajině a ve stínu smrti“, v naší novodobé „Galilei pohanů“.

Potkali jsme se v Nepomucenu, v dávném roce 1982 a sdíleli jsme pak jeden rok úděl bohoslovců, kteří nevědí, kam půjdou a co s nimi vlastně bude, protože jsou odříznuti od vlasti. Já jsem pak vstoupil k jesuitům v Janově; v Římě jsme se ale po dvou letech opět setkali. Vynořují se staré vzpomínky. Věděl jsem, věděli jsme všichni, žes už tehdy bojoval se zákeřnou nemocí, kterou se ale zázračně dařilo držet na uzdě. Tak jako jsme všichni znali Tvůj životní příběh, Tvou mimořádnou cestu ženatého muže a otce rodiny ke kněžství, ale nemluvili jsme o tom. Mě stačilo vidět, jak Církev celou záležitost prověřuje a že nakonec potvrdila autentičnost Tvého povolání. I mě to dalo klid a jistotu, že se nejednalo pouze o Tvou, ale opravdu o věc Boží. Že Pán tě zavolal – a Tys musel jít…

Od začátku jsme si zvláštním způsobem rozuměli. Setkávali jsme se kdesi hluboko, v mystických krajinách. Ta hloubka v Tobě mne přitahovala a byla pro mě přístavem, ve kterém bylo možno kdykoliv zakotvit a zorientovat se. Byl jsi mystik, ne snílek. Dovedl jsi totiž neuvěřitelně bezpečně a rychle přecházet z duchovních hlubin mimo čas a prostor do praktické konkrétnosti všedního dne. Miloši, to mě bude asi nejvíc chybět. Vídávali jsme se za poslední léta málo. Přijel jsi však minulý rok hned dvakrát do Říma a všechno bylo rázem tak, jako tehdy v Nepomucenu. Pokračovali jsme tam, kde jsme naposledy skončili… jako by to bylo včera. Věřím, že to tak bude i za nevím kolik dalších let, zítra, v jednom velkém silném Božím Dnes. Proto bych asi neměl naříkat, žes odešel před-časně. Tak jako v Kristu není žádné mezi-dobí, není v Něm ani nic před-časného. Pán prostě přišel a řekl: „Pojďte za mnou“ – je čas! „Oni ihned nechali sítě a následovali ho.“ Ty, Miloši, do Věčného Jeruzaléma. Já zatím jen do Věčného Města. V jistotě, že Ty už vidíš „světlo od Hospodina v zemi živých“ (Žl 26).