pátek 4. března 2011

(památce Oto Mádra 15.2.1917 – 27.2.2011)


Drahý Oto,

je deštivé římské pondělí odpoledne. Sedím za počítačem a horečně zanáším korektury do textu nekrologu otce Špidlíka, který by měl být už v redakci – situace, kterou jako redaktor dobře znáš. Vtom e-mail stroze oznamuje: Včera v neděli 27. února 2011 zemřel ve věku 94 let Oto Mádr. „To zrovna ještě chybělo,“ říkám si a píši dál. Pak najednou mi to dojde. Zaklapnu notebook a koukám na mokrou zeď za oknem: „Tak Ty tu, Oto, už nejsi!“

Ne, že bych Ti nepřál setkání s Hospodinem, když je jisté, že Ti řekne: „Příteli, pojď dopředu!“ (Lk 14,10). Ne, že bych nevěděl, žes na tomto světě nelpěl a že jsi „přítelkyni smrt“ již drahná léta očekával a byl na setkání s ní připraven. Ne, důvod ke starosti o Tvé věčné blaho prostě nemám. A tak Ti mohu klidně vyznat, že můj smutek vyjadřuje starost pouze o mne, o nás. A to, co cítím, vlastně ani není smutek, ale nostalgie.

Ta nostalgie spouští před vnitřním zrakem film osobních setkání: vidím, jak si tě s Petrou vyzvedáváme v Tvém bytě pod Vyšehradem, jak si nasazuješ rádiovku, procházíme se Prahou a baloňák ti vlaje ve větru. Z paměti se mi vynořují Zvěřinovy dny v Olomouci, Tvůj pobyt v římském Centru Aletti a nakonec setkání s Václavem Vaško u Plocků na Malostranském náměstí. Došel jsi tehdy se zpožděním, ale my byli rádi, žes ještě vůbec dorazil. Pak jsme čekali na dvaadvacítku a tys nám ukazoval okno, kde bydlívala Růžena Vacková.

Ještě hlouběji v paměti slyším skloňovat Tvé jméno ve všech pádech u nás v rodině: zvuk jmen Mádr, Vacková, Zvěřina tvoří jakýsi soundtrack filmu našeho mládí. Nebyl to ale celuloidový, natož digitální nebo dokonce třídimensionální film – byla to skutečnost, šedivá, krutá realita jménem život za komunismu. Pro Tebe začal natvrdo ve Tvých 34 letech. V noci z 31. května na 1. červen 1951 jsi byl za činnost v katolickém hnutí vysokoškolských studentů zatčen a o rok později odsouzen za "velezradu a špionáž" k trestu smrti, který Ti byl potom změněn na doživotí. Odseděl sis 15 let až do podmínečného propuštění v červnu roku 1966.

Za osm měsíců přišel na řadu Josef Zvěřina, 24. ledna 1952. Před zatčením, 1. prosince 1951, stačil ještě oddat naše rodiče u Nejsvětějšího Srdce Páně v Praze na Jiřáku. Pak přišla řada na našeho tátu, a to 25. března 1954. Dostal stejný § 231: „velezrada a špionáž“. Držím v ruce kopii jeho rozsudku a žasnu: Přestože to bylo o tři roky později, snad na každé stránce narážím na jméno Oto MÁDR. Táta šel za mříže, protože spolupracoval s Tebou, Oto, který ses tehdy všemožně snažil, aby se Svatý otec v Římě dověděl pravdu o poměrech u nás. A tomu se říkalo „špionáž pro Vatikán“.

Ale proč to všechno připomínám? Z hrdosti, že jsem k Tobě nezaslouženě směl patřit. Z radosti, že jsem se mohl hřát ve slunci Tvé otcovské přízně. Ale i z nostalgie, že nám naši tátové odcházejí. Ty, Oto, jsi jeden vůbec z posledních našich Otců církve. Odcházíš, a to v době, kterou kdosi výstižně nazval eine vaterlose Zeit – epocha bez Otců. Možná proto Tě nám tu nebeský Otec tak zázračně dlouho nechal, abys překlenul ten bezotcovský čas. Ještě jsme ani pořádně nepřevzali štafetu, kterou jsi nám už tehdy v Olomouci tiskl do ruky, a už ti nejlepší, jako Miloš Raban († 7. ledna 2011), odcházejí. Kdy dorosteme do otcovství my, kdy do něj dorostu já? „Budu schopen obstát ve vírech této doby?“

„Dokáže dítě ve mně se povznést?“ ptám se slovy americké zpěvačky Steve Nicks v její písni Landslide (Lavina), kterou věnovala svému otci. A pokračuje: „Nevím! Vyšplhám na horu, ohlédnu se a zřím svůj obraz v zasněžených vrcholech kopců […] ale jen dokavad mne lavina nestrhne zpět dolů.“

Co radíš Oto – Ty, který jsi měl takové pochopení pro zápas dnešních lidí o vertikálu, a bral zároveň vážně i horizontálu lidského života? Kde je Tvé Slovo o této době? Už nic neříkáš. A přeci: Vyložil jsi nám dokonale svým životem Horské kázání z této neděle: „Každý tedy, kdo tato má slova slyší a podle nich jedná, podobá se rozvážnému muži, který si postavil dům na skále. Spadl déšť a přivalila se povodeň, přihnala se vichřice a obořila se na ten dům – ale nezřítil se, protože měl základy na skále. Každý však, kdo tato má slova slyší, ale podle nich nejedná, podobá se pošetilému muži, který si postavil dům na písku. Spadl déšť, přivalila se povodeň, přihnala se vichřice a obořila se na ten dům – i zřítil se a jeho pád byl veliký.“ (Mt 7,21-27)

Nelze, co dodat. Jen prosbu o Tvou přímluvu, drahý Oto, aby nás z té hory na kterous nás vyvedl, lavina nestrhla zpět!

"Chvalme nyní slavné muže, naše otce, podle dob, kdy žili. Po jiných není ani památky; jsou mrtví, jako by nikdy nebyli žili, jako by se nikdy nebyli narodili, a stejně tak jejich děti. Ale nebudou zapomenuty spravedlivé činy mužů, jimž se dostalo milosrdenství. Zůstanou s jejich potomstvem jako dobré dědictví dalším jejich potomkům. Jejich potomstvo setrvává v ustanoveních smlouvy a díky jim i jejich děti. Jejich potomstvo zůstane až na věky a jejich sláva nebude vyhlazena." (Sir 44,1.9-13)