neděle 1. května 2011

Ještě se mi v životě nestalo, že by někdo, koho jsem znal, s kým jsem si podal ruku, byl prohlášen za svatého nebo blahoslaveného. Myslím, že podobně jsou na tom tisíce, statisíce lidí. Prý byl Jan Pavel II. "nejdotýkanějším" člověkem 20. století.

Vždycky jsem rád souhlasil s tím, že svatost nemá být něco vzdáleného obyčejnému životu. Ale navzdory tomuto (mému) názoru jsem v sobě vždy ten pocit vzdálenosti k svatému měl. U papeže ale ne. Překvapuje mne to, poněvadž papež jakožto takový není snadno dosažitelnou osobou. Jan Pavel ale dokázal tuhle hradbu s úžasnou samozřejmostí prolomit. V jeho přítomnosti se člověk cítil osobně přijat, pochopen, osloven, a to paradoxně i přesto, že byl "jen" jeden z mnoha, někdy i z velikého množství osob.

Nečekal jsem s netrpělivostí na okamžik blahořečení, ani mne netrápí, zda k svatořečení dojde brzy či později. Pro mne on svatý je, nemusí mne o tom nikdo přesvědčovat. Koneckonců, ono slavnostní prohlášení jen potvrzuje pravost takového přesvědčení, žádnou novou svatost netvoří, nezakládá. Představitelé Církve po náležitém zkoumání naznali, že ono "santo subito", jak žádali mnozí už v den jeho pohřbu (tedy aby byl hned prohlášen svatým), bylo a je pravé.

Beatifikace byla též momentem silně mediálním - jako koneckonců celý život Jana Pavla II. On nic neskrýval, měl odvahu ukázat se nám nejen jako silný, zdravý a plný energie, ale též v době těžké nemoci, nemohoucnosti, umírání. Díky mnoha různým svědectvím, kterých v těchto dnech sdělovací prostředky přinášely velké množství (alespoň zde v Itálii to tak bylo), jsem se znovu mohl dostat do živého kontaktu s jeho myšlenkami, modlitbou, humorem, prostě s jeho typickým charismatem.

Nejkrásnější na něm bylo to, že nikdy, dokonce ani tehdy, když mluvil o sobě, neukazoval na sebe, nechtěl lidi přivádět k sobě, mít z nich své obdivovatele, opěvovatele, fanoušky. Ne. Vždy ukazoval na Krista. Protože byl hluboce přesvědčen, že v Kristu člověk najde odpověď na to nejhlubší hledání, na ty největší a nejpalčivější (a mnohdy nejvíce utlačované a nevyslovené) touhy lidského srdce: Nebojte se! Otevřte, dokořán rozevřete brány pro Krista. Otevřete svá srdce, své životy, své pochybnosti, těžkosti, své radosti a city jeho spásné moci a dejte mu vstoupit do svých srdcí. Nebojte se! Kristus ví, co je v člověku. Jedině on to ví!

Nakonec se chci i já přidat k modlitbě Papeže Benedikta, kterou ukončil homilii v den beatifikace: Blahoslavený jsi, papeži Jene Pavle, protože jsi uvěřil! Prosíme Tě, podporuj nadále víru Božího lidu. Tolikrát jsi nám žehnal na tomto náměstí. Dnes tě prosíme, Svatý otče, žehnej nám!
Byl listopad roku 1984, slavilo se 100 let české koleje v Římě a Jan Pavel II. navštívil Nepomucenum.

Zde je několik archivních fotografií.




Přivítání v koleji. Zleva: Mons. Škarvada, JP2, Mons. Vrána, P. Špidlík.



V kolejní kapli.



Představování studentů: budoucí rektor Karel Janoušek.



Tohle bylo skutečně mimořádné: papež zůstal na večeři.



Loučení. Typický výraz v papežově tváři.