středa 30. listopadu 2011

- to je čas, který je nám křesťanům darovaný pro přípravu na svátky Kristova narození. Už od starých dob se církev na Východě i na Západě připravovala na Vánoce 40 dní v postu a modlitbách - podle vzoru doby postní. Dnes se už sice nepostíme, ale stejně tak potřebujeme tento čas přípravy srdce pro příchod Pána.

S prorokem voláme: Proč jsi dopustil, Hospodine, že jsme zbloudili z tvých cest, že nám ztvrdlo srdce, abychom před tebou neměli bázeň? Kéž bys protrhl nebe a sestoupil! Ano, ty, který trůníš nad cheruby, probuď svou sílu a přijď nás zachránit! – všichni tě potřebujeme. Potřebuje tě svět, ještě stále tak tvrdě poznamenaný zlem. Potřebují tě národy zkoušené válkou, potřebují tě miliony chudých, kteří stále umírají hladem. Potřebují tě i naše města, která jak se zdá zapomněla na soucit a lásku.

Kéž bys protrhl nebe a sestoupil! – volá tvá církev, a myslí přitom na obrovské množství lidí, kteří potřebují spásu, kteří, i když to možná nevysloví, potřebují aby se našel někdo, kdo jim pomůže.

Toto volání o pomoc (kolikrát je neslyšíme!), nám pomáhá pochopit konkrétní smysl adventu, ruší nás, abychom nezůstali spát v naší pohodě a bohatství. Zdá se, že naše bohatá společnost ztratila smysl pro ono adventní očekávání, protože jsme přesvědčení, že nám stejně nikdo nepomůže a že každý se musíme starat sám o sebe. Žijeme ve smutné, sobecké společnosti bez adventu, která nedokáže odvrátit zrak od sebe samotné.

Ježíš v evangeliu říká: Bděte tedy, protože nevíte, kdy přijde pán domu, aby vás, až znenadání přijde, nezastihl, jak spíte. My, věřící v Krista, zvláště my, kněží a řeholníci, máme očekávat příchod Pána. Nesmíme zůstat zavření doma, to je zůstat spát ve vlastním egoismu. Naše místo je u vrat, v očekávání. Abychom nemuseli slyšet tu smutnou otázku, kterou čteme v evangeliu jen o trochu dále, v Getsemanech: To jste nedokázali se mnou bdít ani jedinou hodinu?