pátek 23. listopadu 2012

Zhruba před rokem byl u nás v Nepomucenu na návštěvě akademický sochař Petr Váňa. Jednoho rána, v Baru Britannia nedaleko koleje, u výborného capuccina s cornettem jsem se ho ptal, na čem vlastně pracuje. Pověděl mi o projektu "Socha pod vodou", potápěčů z Willyteamu, pro který se rozhodl zdarma zhotovit sochu svatého Jana Nepomuckého. Protože ale i umělci (s jistotou to vím aspoň o některých) musejí jíst, pít a živit rodinu, je třeba dělat též na zakázku. Petr Váňa je sice člověk, který jakoby se snažil tyto zákonitosti popřít, léta totiž věnuje čas, energii, zdraví a peníze projektu obnovy Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Zde v Římě však vyvstal nápad, odlít "Sochu pod vodou" též do bronzu. Okamžitě jsem zareagoval, že jednu chci pro Nepomucenum. Byl jsem první.

Dnes tedy, po jarním zanoření kamenné sochy tam, kde kdysi bývaly Svatojanské proudy, dochází, za účasti čekého primase, kardinála Dominika Duky, k inauguraci sochy bronzové, jediné, kterou zatím lze spatřit "nad vodou".

To, jakým způsobem umělec pojednal svatého Jana, mne uchvacuje, a vím, že nejsem jediný. To, co vytvořil, je velmi osobní a hluboké. V neuvěřitelném množství soch svatého Jana, které se víceméně přesně drží nepsaného kánonu Jana Brokoffa, který už přes třista let ovlivňuje podobu obrovského množství Nepomuků, zde se setkáváme s něčím, co je sice radikálně jiné, avšak tradici neboří, protože na ni svým způsobem navazuje.

Je to dílo hluboce promeditované, které umělce vtáhlo do lidského příběhu Jana z Pomuku, příběhu autentického, zaplaceného cenou života. Ve chvíli, kdy Jan prochází branou smrti, pod vodou, setkává se s andělem, poslem Toho, pro kterého žil, s andělem, který má tvář ženy, jejíž čest za svého života chránil (proto také bývá vzýván jako patron dobré pověsti). Na většině soch svatý Jan drží kříž, často se na něj s láskou dívá. Je to moc Kristova kříže, která zachránila svět, a on jako kněz tuto záchranu zpřítomňoval ve své době. Také zde se Jan dívá na kříž, avšak spíše, než aby jej držel v rukou, drží se jej, drží se kříže, který jej vytahuje ze smrti.

Tento "přechod" se udál pod vodou, a pod vodou též našla své místo kamenná socha: její přítomnost v hlubinách poukazuje na hloubku onoho tajemství. Vnímám jako velkou čest, že stejná socha bronzová na naší fontáně (kromě toho že je potěšením pro oči každému kdo má cit pro krásu) může být tichým svědkem tohoto výjimečného příběhu.





neděle 20. května 2012

Kdo vstoupí do refektáře české koleje Nepomucenum v Římě nemůže si nepovšimnout sochy sv. Jana Nepomuckého, patrona této instituce. Světec je znázorněn s typickým gestem jak si klade prst na ústa vyzývaje tím k mlčení. Mlčet může znamenat různé. Např. tzv. tichou domácnost, kde mlčení jiskří napětím. Stává se, že lidé chtějí mluvit, ale nevědí, co říci. Může se to týkat i celých kultur a národů. Generál jesuitů Adolfo Nicolás v této souvislosti poznamenal: „Naštěstí jsem se celý život setkával s Evropany, kteří se s velkou úctou přibližují k jiným tradicím a vědí, že nejlepší odpovědí na nedostatek porozumění je mlčení.“ Už staří Římané radili tomu, kdo se ke všemu vyjadřuje, i když není kompetentní: Si tacuisses, philosophus mansisses. – Kdybys býval mlčel, zůstal bys filosofem. Lidová moudrost zase varuje před mlčením ze zbabělosti: kdo mlčí, souhlasí.

Mlčení sv. Jana Nepomuckého je úplně jiné kvality. Jeví se jako vrcholný způsob komunikace. Spojuje lidi, národy a kultury.

Úcta vůči tomuto českému světci v celém světě je toho výmluvným dokladem. Právě mistři slova, básníci jako Ivan Diviš (1924–1999) bolestně pociťují, kdy „slova jsou nepříslušná, protože nemají co říci“. A přesto žasne Václav Havel nad „zázrakem“ lidského slova a jeho mocí. „Dík zázraku slova, víme […], že toho ve skutečnosti víme velmi málo, totiž že existuje tajemství. Tváří v tvář tomuto tajemství – a cítíce zároveň onu pro nás téměř konstitutivní moc slova – pokoušíme se odnepaměti oslovit to, co je nám tímto tajemstvím zahaleno, a svým slovem to ovlivnit. […] To není, jak zřejmo, úkol zdaleka jen lingvistický. Jako výzva k odpovědnosti za slovo a ke slovu je to úkol bytostně mravní. Jako takový není ovšem zakotven před horizontem námi dohlédnutelného světa, ale až někde tam, kde přebývá ono Slovo, jež bylo na počátku všeho a jež není slovem člověka.“

Havlova slova se přímo nabízí je vztáhnout na Jana Nepomuckého. Jan věděl, že Slovo, které mu bylo svěřeno, není slovem lidským, ale věřil, že Vtělením se lidským slovem stalo a ve svátosti nám toto spojení bylo svěřeno a proto nás zvláštním způsobem zavazuje. Svým gestem nás Jan zve k mlčení před Božím tajemstvím, aby Bůh mohl promluvit k nám a skrze nás. Prst sv. Nepomuka na rtech jakoby říkal: „Silentium!  Bůh mluví.“ Zve nás ke vstřícnému mlčení, které dává našemu okolí prostor vyslovit se. Není náhodou, že staří poustevníci, kteří si uložili askesi mlčení, dokázali pak rozumět řeči zvířat a přírody. Zdráhali se mluvit o Bohu, ale o to víc mluvili s Bohem. Tím jsme u modlitby. A mlčení sv. Jana je všechna hlučná staletí přetrvávající výzva k modlitbě. K modlitbě jakožto naslouchání Božímu hlasu, ale také toužebným zvoláním antifony této neděle: „Slyš, Hospodine, můj hlas, jak volám. Mé srdce k tobě mluví…“

Jen co vychází z hlouby lidského nitra vystoupí vzhůru až k Bohu. Benedikt XVI. kdesi říká, že kdo chce psát o Bohu, musí namáčet pero v krvi vlastního srdce. A sv. Jan dosvědčuje, že jsou dokonce slova, která se musí bránit i za cenu prolití vlastní krve; v Janově případě se jednalo o svátostné rozhřešení. I kardinál Josef Beran († 17. 5. 1969), jehož den úmrtí v římském Nepomucenu navazuje na svátek sv. Jana Nepomuckého, je mučedník slova. Postavil své slovo jako hráz na obranu jemu sveřeného stádce. A za to mu bylo slovo odňato na dlouhá léta. Snad právě proto, že pražský arcibiskup v tomto mučednictví tiše vytrval, je místo jeho posledního odpočinku mezi papeži v kryptě basilky sv. Petra tak výmluvné.

Nanebevstoupením Kristus od apoštolů odchází. Dává však své slovo: „Nenechám vás sirotky, praví Pán, jdu a zase k vám přijdu a vaše srdce se bude radovat.“ (Zpěv před Evangeliem)

Sv. Pavel píše: „My jsme však nepřijali ducha světa, ale Ducha, který vychází z Boha. […] O tom také mluvíme – ne ovšem slovy, kterým učí lidská moudrost, ale tak, jak tomu učí Duch, takže nauku pocházející od Ducha také vyjadřujeme řečí od něho vnuknutou.“ (1 Kor 2,12n) Sv. Janu Nepomuckému Duch nevnukl mluvit, ale mlčet. Jeho mlčenlivost stojí už po staletí právě proto za řeč. Karel Havlíček Borovský, který též zaplatil daň za svobodu slova, to vyjádřil prosbou:

Svatý Jene z Nepomuku,
drž nad námi svoji ruku,
by nám Bůh dal, co dal Tobě
náš by jazyk neshnil v hrobě.

sobota 14. dubna 2012

NAD FILMEM TITANIC

Přesně před 100 lety, v noci ze 14. na 15. duben 1912, se potopil Titanik. K tomuto výročí byl znovu promítán film Jamese Camerona z roku 1997, tentokrát přepracovaný do 3D. Následující zamyšlení z pera otce Richarda vzniklo již po zhlédnutí první verze filmu.

Nakonec jsem se nechal přemluvit a šel s přítelem do kina — na Titanik. Neočekával jsem víc než hollywoodský kolosál, s co nejrealističtějšími záběry potápějící se superlodi, aby se divák pěkně bál. Zdá se, že právě to dnes lidé potřebují: život je příliš nudný, nechme si ho tedy zpestřit, když ne jinak, tak horrorem. No a samozřejmě nesmí chybět nějaká ta Love-story. Úspěch je pak zaručen.

Titanik v tomto ohledu nezklame. Jistě, téma filmu samo o sobě je fascinující a není to poprvé, co bylo filmově zpracováno. A připusťme i, že určitými scénami děj sklouzává do sentimentálního kýče a že celý scénář by se dal zvládnout ve dvou místo ve třech hodinách. A přesto: když jsme vyšli z kinosálu, měli jsme v duších zvláštní ticho. Bylo nám, jako když člověk zaklapne a odloží bibli, zavře oči a nahlíží zrakem na obraz toho, co právě četl.

Film Titanik lze totiž chápat jako nesmírně sugestivní ilustraci řady biblických vyprávění. Po zhlédnutí filmu se musejí zdát naprosto zbytečné otázky po historické pravdivosti vyprávění o potopě světa či stavbě babylonské věže. Divákovi zní v uších hrdá poznámka konstruktéra: «Titanik je největší předmět v pohybu, který byl kdy postaven». Realisticky znázorněná živelná síla vody, která rozráží dveře kajut a zaplavuje hrozivým tempem koridory, na konci uzavřené jak nebeská brána pro hříšníka, symbolický význam klíče, chaos, ve kterém všechny lidské naděje se upírají k záchranným člunům, které nepostačují, lidská malost a egoizmus, vyprovokované strachem o život, a na druhé straně velkorysost a statečnost, to vše jako by převypravovalo bibli do našich dnů.

Titanik, jako obraz lidstva, jež pluje na veliké lodi, zvané zeměkoule. Rozdíly mezi pasažéry 1. 2. a 3. třídy, které se na Titaniku snaží udržet až dokonce, se nakonec rozplynou v nic: nikdo si s sebou nic nevezme než holý život a je rád, když alespoň ten. Působí tragikomicky, jak jeden z pasažérů první třídy, v okamžiku, kdy loď se mu už potápí pod nohama, je zcela v zajetí vášnivé touhy po pomstě a starosti o majetek a cpe si do kapes dolarové bankovky. Tu člověka napadají Kristova slova, kterými předpovídá to, co bude v oněch dnech, tak jak to už bylo za dní Noemových: «ženili se a vdávali, obchodovali…».

To vše by v citlivějším divákovi mohlo vzbudit pocity beznaděje: skončíme takhle i my? Je nějaká naděje?

Režisér filmu zarámoval celý děj vztahem rostoucí lásky mezi dvěma mladými lidmi. Co začíná povrchním citovým vzrušením, dorůstá v dramatickém crescendu do vůle obětovat se jeden pro druhého. Odvaha, s jakou se dívka prodírá do zatápějícího se podpalubí, aby zachránila od jisté smrti toho, kterého miluje, vyvolává asociaci s ikonou zmrtvýchvstání, které východní tradice znázorňuje jako sestup do pekel. Zářící bílá postava Krista, nového Adama, sestupuje do temnot podsvětí, rozráží brány pekelné a podává ruku Adamovi a Evě, aby je vytáhl ke světlu, osvobodil z moci ďábla, který je spoutával řetězy, jimž je nyní spoután sám.

Tento kristologický moment je ještě zesílen dramatickým útěkem z podpalubí nahoru, na palubu, při kterém se dvojice doslova prodírá návalem vod, které je hrozí strhnout a navždy pohřbít. Je to dramaticky očistná koupel, průchod Rudým mořem, podpalubím Titaniku, který je jako útroby ryby, ve které dlí tři dni a tři noci Jonáš. Ohromný Titanik a 3.000 lidi na něm, má jen tři hodiny života. Zachraň se, kdo můžeš! Náš pár se nakonec prodere proti proudu hrnoucí se vody k východu, ten však je zavřený mříží. Jediná naděje, jediná brána na konci úzké chodby — zavřená! Tu se objeví vyděšený člen posádky, chce přejít kolem, jak Šimon Cyrenský, sám na útěku, avšak úpěnlivé volání o pomoc a lomcování mříží mu nakonec nedá, vytáhne svazek klíčů. Než se mu však podaří najít ten pravý, klíče mu vypadnou z ruky a on zoufale uteče. Jemu a jí se však podaří klíč vylovit a osvobodit se. Nyní je to on, kdo zahraňuje tu, která krátce předtím ho doslova vysekala z chapadel smrti. Zde film dosahuje svého děsivého Finále. Kdo se nedostal na záchranný člun, vrhá se do ledové vody. I on a ona se nakonec vrhnou do vod Atlantiku. Jejich láska obmytá od povrchnosti vášně dorostla do oběti poslední: on, aby neutonula, jí pomáhá vyšplhat se na břevno, na něž on sám se však už nedostane. Zůstává tedy ve vodě a promlouvá k ní slova útěchy a života, než mu tělo ztuhne a oceán ho pohltí.

Velikonoční parabola se zde uzavírá: Tajemství víry — ve smrti je život. Zachraňuje ji dřevo, na které on ji vyzdvihl. Dřevo kříže? Výklad, jenž se nabízí o to víc, proletí-li divák pamětí na začátek filmu, kde se on a ona setkávají. Stojí ve větru na přídi Titaniku, jenž uhání plnou parou ke břehům Nového světa, a rozpínají paže, takže jejich postavy tvoří formu kříže.

Hrdina filmu, mladík Jack, se do Nového světa, po kterém toužil, nedostal. Citát z Apokalypsy sv. Jana, který viděl sestupovat s nebe «nový Jeruzalém», bílý jako nevěstu, z úst kněze na palubě, však poukazuje na duchovní smysl celé cesty oceánem. Do cíle dojde ten, kdo životem dorostl do Krista. S tím, se kterým jsme ve vodách křestních zemřeli, vstaneme i k novému životu…

V závěru filmu se děj vrací na začátek: Hrdinka, která přežila, jako letitá dáma celou historii dovyprávěla. Vše ožilo v jejich vzpomínkách. Lidské vzpomínání je krásné, leží však nad ním nostalgický smutek nad tím, co bylo, co se však už nikdy nevrátí. Víra v Krista nás však utvrzuje v tom, že v liturgické paměti - anamnezi - je to sám Bůh, který se rozpomíná. Boží paměť naší spásy je jejím zpřítomněním. Dnes za mne Kristus umírá, dnes s ním vstanu z mrtvých. Radostné Velikonoce!

Richard Čemus

pondělí 27. února 2012

Drahý Oto!

Krátce po Tvé smrti jsem Ti už jednou psal. Byla to taková letmá nostalgická vzpomínka na Tebe a historickou epochu, kterou jsem s Tebou sdílel provázaností osudu naší rodiny s tím Tvým, ač jsem o čtyřicet let mladší. Sice jsem se ke konci dopisu snažil o pohled vpřed, ale v celku musím přiznat, že „ohlédnutí“ převládlo. Komunismus je mrtvý, neodpočívá sice v pokoji, ale jako ideologie sotva představuje ještě nebezpečí. V tomto smyslu patří tvůj boj za svobodu Církve proti rudé totalitě (nenávratně) minulosti a nelze než říci: „Bohu díky – Deo gratias!“ Bylo by však naivní si myslet, že jako Církev můžeme teď už trvale relaxovat.

Pravda, nechybí positivní signály, byť sebeskromnější, jako například fakt, že politici, počínaje presidentem, údajně „nejateističtější země Evropy“, začínají své – dnes už běžné – návštěvy Vatikánu tím, že se jdou poklonit památce kardinála Berana do papežské krypty Svatopetrské basiliky. Je to gesto, které v našem historickém kontextu vypovídá přece jenom o něčem víc než jen o diplomatické zdvořilosti. Při vernisáži výstavy věnované kardinálu Josefu Beranovi (1888–1969) na římské universitě Santa Croce vylíčil kardinál Angelo Sodano postavu pražského arcibiskupa-vyznavače s takovou kompetencí, historiografickou přesností a úctou, že bylo jasně cítit, že český národ se má v centru světové Církve čím prokázat, má nač být hrdý. Která z místních církví má už svého biskupa pohřbeného mezi papeži! Ze slov předsedkyně parlamentu Miroslavy Němcové, která výstavu otevírala, vysvítalo, že si to vysoká česká representace začíná uvědomovat. Napadlo mne srovnání s dobou, kdy rodící se Český stát vstoupil do tehdejšího „evropského společenství“ jen díky tak kvalifikující vstupence, jakou bylo přijetí křesťanské víry knížetem sv. Václavem a jeho mučednická smrt!

To je jedna stránka věci. Ta druhá je znepokojující zjištění, jak úspěšně se v naší společnosti daří převrátit obraz Církve z bezbranné oběti násilnického komunismu na kolaboranta a škůdce národa. Že se nám hlavně kvůli tomu nešťastnému majetku (o který tak nebo tak nakonec přijdeme) nepodařilo víc zúročit nesporný morální kredit, který Církev po Listopadu ve společnosti měla, mne štve míň než to, že nám nepřešla do povědomí skutečnost, že sotva který evropský národ měl v době komunistického pronásledování tolik mučedníků a vyznavačů – od biskupů přes kněze, řeholnice až po laiky – jako právě my. Kdyby taková sestra boromejka Edigna Bílková (* 1916) nebyla Češka, ale Francouzska, už o ní vyšly alespoň tři knihy! Nebo karmelitka Anna Magdalena Schwarzová (* 1921), kterou za styky s Tebou, Oto, což byla „protistátní činnost“, komunisté odsoudili na jedenáct let vězení! My se ale raději deptáme sebemrzkačským etiketováním „nejateističtějšího národa v Evropě“. Na to musel přijet teprve samotný současný papež, aby před světem pozdvihl naše hlavy vzhůru. Ve svém proslovu ve Vatikánu Benedikt XVI. Takto zhodnotil svou apoštolskou cestu do Česka 26.–28. září 2009:

„Chtěl bych na závěr vyjádřit svou vděčnost a radost ze své cesty do České republiky. Byl jsem před ní neustále upozorňován na to, že jde o zemi s agnostickou a ateistickou většinou, kde křesťané tvoří už jen menšinu. O to radostnější bylo překvapení, když jsem zjistil, že jsem všude obklopen velkou srdečností a přátelstvím; že velké liturgie byly slaveny v radostné atmosféře víry; že v kulturním a universitním prostředí vzbudila moje slova živý zájem; že mi státní představitelé prokazovali velkou úctu a učinili všechno, aby přispěli ke zdaru této návštěvy. Rád bych řekl něco i o kráse této země a o velkolepých svědectvích křesťanské kultury, která tuto krásu přivádějí k dokonalosti. Považuji však za důležité především to, že i lidé, kteří se považují za agnostiky nebo ateisty, nám jakožto věřícím mají ležet na srdci. Když mluvíme o nové evangelizaci, možná to v těchto lidech vzbuzuje obavy. Nechtějí sami sebe považovat za misijní objekty, ani se zříkat své svobody myšlení a vůle. Otázka po Bohu se však přesto týká i jich, třebaže nemohou věřit v konkrétní povahu jeho zájmu o nás. V Paříži jsem mluvil o hledání Boha jako o základním motivu zrodu západního mnišství, z něhož vznikla západní kultura. Jako první krok evangelizace musíme vzbudit toto hledání; musíme se starat o to, aby člověk neodstavil stranou otázku po Bohu jakožto podstatnou otázku svojí existence. Dělat si starost s tím, aby přijal tuto otázku i nostalgii, kterou v sobě tato otázka skrývá. Přicházejí mi na mysl slova, která Ježíš citoval z proroka Izaiáše, že totiž chrám by měl být domem modlitby pro všechny národy (srov. Iz 56,7; Mk 11,17). Měl na mysli takzvané nádvoří pohanů, které vyklidil od vedlejších záležitostí, aby bylo svobodným prostorem pro národy, kteří se chtěli modlit k jedinému Bohu, třebaže nemohli mít podíl na tajemství, kterému sloužil vnitřek chrámu. Prostor modlitby pro všechny národy byl zamýšlen pro lidi, kteří znají Boha, takříkajíc jenom zdálky; kteří nejsou spokojeni se svými bůžky, rity a mýty; kteří touží po někom Ryzím a Velkém, třebaže pro ně Bůh zůstává „neznámým Bohem“ (srov. Sk 17,23). Měli mít možnost modlit se k neznámému Bohu a mít tak přesto vztah k pravému Bohu, třebaže uprostřed temnot různého druhu. Myslím si, že Církev by měla i dnes otevřít jakýsi druh „nádvoří pohanů“, kde se lidé mohou určitým způsobem napojit na Boha, aniž by ho znali a dříve než by nalezli přístup k jeho tajemství, kterému slouží vnitřní život církve. K dialogu s náboženstvími je třeba dnes přiřadit především dialog s těmi, pro které je náboženství něčím cizím, pro které je Bůh neznámý, ale kteří by přesto nechtěli zůstat jednoduše bez Boha, nýbrž přiblížit se mu alespoň jako Neznámému.“

Ale proč Ti to, Oto, vlastně všechno píšu? Nechystám se ani k sociologickému průzkumu české religiosity, ani k objektivnímu hodnocení Tvého díla v dobovém kontextu. To beztak sotva kdo může udělat lépe, než Jolana Poláková nebo Karel Skalický . A už vůbec nemíním přispět k Tvému umístění do galerie hrdinů minulosti. Chápu-li se opět pera, pak z vnitřní potřeby se Ti svěřit a hledat u Tebe inspiraci pro dnešek. Mám totiž takový nejasný pocit, který přerůstá v jistotu, že Tvůj příklad a Tvou radu budeme brzy opět potřebovat, vlastně už potřebujeme. Sice se po pádu komunismu vyskytla představa, že dějiny končí . Dvacet let poté je ale zřejmé, že vybojováno není. Platí slova sv. Ignáce z Loyoly, že v duchovním boji neexistuje příměří: buď odpůrce přemáhám, nebo přemáhá on mne. Tertium non datur! Nechci malovat čerta na zeď, jen se pokouším číst znamení času. Docela ve mne totiž hrklo při těchto třech zprávách Vatikánského rozhlasu:

3. 11. 2011
Dublin. Téměř polovina obyvatel Irska hledí na Církev s despektem. Výsledky průzkumu mezi obyvateli státu, který byl ještě nedávno baštou katolicismu, svědčí o hluboké proměně. Průzkum zveřejněný nevládní organizací „Iona Institute“ tvrdí, že tři čtvrtiny Irů přišlo o důvěru k Církvi kvůli postoji církevní hierarchie k sexuálním skandálům. Podle dublinského arcibiskupa je odklon od Církve viditelný v každodenní praxi. V některých farnostech hlavního města přichází na nedělní mši méně než 5% katolické populace. Situace se značně zhoršila v posledních dvou letech, kdy vyšly najevo mravnostní delikty v Církevních institutech, zejména v nápravných zařízeních.

4. 11. 2011
Irsko uzavírá své zastupitelství u Svatého stolce.

31. 10. 2011
USA. Některé nedávné „závažné útoky na náboženskou svobodu“ jsou „neblahým potvrzením“ obav, které vedly americké biskupy k založení zvláštní komise pro monitorování náboženské svobody ve Spojených státech. Oznámil to minulý týden mons. William E. Lori na půdě Sněmovny representantů při setkání s parlamentní komisí pro spravedlnost. Vyjmenoval přitom šest okruhů, které vzbuzují mezi biskupy určité obavy.
1. kontroverzní nařízení ministerstva zdravotnictví (Hhs), které zavazuje všechny soukromé pojišťovny, aby hradily chirurgickou sterilizaci a antikoncepci jako prevenci pro ženy.
2. Stejné ministerstvo chce dále uložit Službě pro migranty při biskupské konferenci USA (Mrs) povinnost poskytovat tzv. služby reprodukčního zdraví, tedy interrupce a antikoncepci pod postihem ukončení státní podpory.
3. Státní department rovněž ukládá všem humanitárním organizacím, které se zasazují v oblasti prevence proti AIDS, aby distribuovaly prezervativy.
4. Rozhodnutí Washingtonského ministerstva spravedlnosti nechránit ústavnost zákona z roku 1996 o manželství jakožto přirozeném spojení muže a ženy. (DOMA).
5. Dalším útokem na náboženskou svobodu je vyjádření téhož ministerstva, které napadlo tzv. profesní výjimku, jež na základě prvního dodatku Ústavy Spojených států umožňuje církevním institucím vybírat si personál podle kritérií vyplývajících z náboženského přesvědčení.
6. V této souvislosti mons. Lori na půdě amerického parlamentu poukázal také na situaci v několika amerických státech, kde bylo legalizováno homosexuální soužití a kde katolické organizace odmítají svěřovat děti do adopce takovýmto párům, čímž se vystavují postihům, které mohou vést až ke zrušení těchto institucí. Podobně jsou ve Spojených státech postihováni státní úředníci, kteří nechtějí mít účast na obřadech uzavírání homosexuálních forem soužití, uvedl také americký katolický biskup ve Sněmovně reprezentantů. Představitel biskupské konference dále navrhnul, aby k zajištění náboženské svobody církevních institucí i svobody svědomí pracovníků ve zdravotnictví a zaměstnanců církevních institucí byla přijata patřičná opatření .

V neděli 6. března na mne přišla řada kázat v Nepomucenu. Bylo to krátce po Tvé smrti, Oto, († 27. února 2011) a tak se přímo nabízelo mluvit o Tobě. Při přípravě jsem narazil na Zvěřinovo vtipné přání k Tvým sedmdesátinám, psané r. 1986 ve formě otevřeného dopisu. Přiznává, že není lehké Tě, Oto, „portrétovat“. Podle něj jsi byl „velký analytik a syntetik v jednom, velkorysý organizátor i úporný pedant, duchovní terorista a zároveň jemný moralista…“ . Pozastavil jsem se nad tím, že Tě Tvůj „úhlavní přítel“ nazývá „duchovním teroristou“. Číst s odstupem času takovou charakteristiku Tvé osobnosti má efekt alienace (Verfremdungseffekt), jak jej používal Bertold Brecht (1898–1956) ve svých divadelních inscenacích. „Šokem“ vytrhl diváka ze zábavného prožívání děje, postavil jej mimo něj a zesílil tak sociálně-mravní apel, v nějž jeho divadelní hry vyúsťovaly.

A jak to souvisí, Oto, s Tebou? Inu tak, že Zvěřina mne (možná bezděčným) použitím tohoto V-Effektu přivedl na to, v čem spočívá aktuálnost Tvého svědectví pro dnešní dobu. Spočívá ve Tvém „totálním nasazení“ pro Boží věc. Podobně jako u Petra Canisia, prvního jesuity Čech , přecházelo Tvé nasazení pro Boží věc ve splynutí, takže se těžko hledá positivní výrazivo a musí se sáhnout po paradoxním pojmu „duchovního“, tedy dobrého teroristy. Co to konkrétně znamená? Řekněme to takto: ani ve sportu se nevyplácí podceňovat soupeře. Natož v reálném životě skutečného nepřítele, který mne chce zlikvidovat. Jako MUKL (muž určený k likvidaci) jsi jej Ty, Oto, nepodceňoval. A bral jsi vážně nebezpečí, že Církev může i zemřít . Žádné z dílčích církví, píšeš, „není zaručena pozemská nesmrtelnost. Celá veliká území leží dnes v oblastech nevěřících“, i Jerusalém a Cařihrad. „Nemohlo by to někdy postihnout i Řím a celou Evropu?“ ptáš se, Oto, rétoricky, ale není to rétorika. Naopak: brals vše natolik vážně, že jsi neustále promýšlel nové strategie zápasu, adekvátní strategiím nepřítele . Tím ses mu stavil auf Augenhöhe – hleděl jsi mu přímo do očí a potíral jej jeho vlastními zbraněmi. A jelikož nepřítel byl terorista, který usilovně šířil lidský strach, šířil jsi proti tomu neméně usilovně bázeň Boží a dosvědčoval, že tvou „hnací silou není bojovná nenávist, ale láska“ .

Nemohu v této souvislosti nevzpomenout na svou českou primici u Sv. Ignáce v Praze v dubnu r. 1990. Seděli jsme s Tebou, Oto, vedle sebe v refektáři jesuitské residence. Dnes na Tvou přítomnost hrdě vzpomínám. Moje sestra Petra však nedávno uvedla věci na pravou míru: „Jen si vzpomeň, jak sis tehdy stěžoval, že Tě Oto nenechal ani v klidu vychutnat slavnostní oběd, protože celou dobu „vyzvídal“, jak se stavíš k současným problémům Církve...!“ Obdobnou zkušenost s Tebou, Oto, udělal hned při prvním setkání Tomáš Halík: „Kněz s ušlechtilou asketickou tváří si mne prohlídl ostřížím pohledem, provedl se mnou výslech formou přátelského pohovoru a hned si vše poznamenal do svého notýsku […] (kde měl) zapsané všechny katolíky s šifrovanými údaji o tom, k čemu jsou použitelní. Jeho vášní a zároveň charismatem bylo organizování a propojování lidí. Každé setkání s ním znamenalo dostat nové úkoly. Stále tkal konspirační sítě, stále něco připravoval a plánoval, sbíral a vyhodnocoval informace“ . Tedy nejen „duchovní terorista“, Oto, tys byl i „duchovní estébák“!

Vzpomínám na kázání, které měl biskup Josef Hrdlička na Sv. Hostýně, krátce po teroristickém útoku na New York 11. září 2001. Poukázal na preciznost, se kterou zločinci svůj záměr uskutečnili, na energii a odhodlanost, kterou vložili do své „věci“, za kterou dali dokonce i vlastní život (spolu s životy mnoha jiných). Byli k tomu evidentně vedeni duchem, ovšem jakým než démonem nenávisti a smrti? Nestačí se však otřást hrůzou a vyčerpat se planým pohoršováním – řekl tehdy biskup Hrdlička. Je třeba vidět jejich čin jako znamení času, výzvu křesťanům dát se též s odhodlaností vést, ale Duchem Božím.

Abychom se však vyhnuli mylným výkladům těchto srovnání, je „třeba tříbit si rozlišovací smysl“ , tak, jak jsi to dělal Ty, Oto. K tomu ale potřebujeme po Tvém vzoru „základní čistotu duše a pokoj srdce jako nejvnitřnější potřebná východiska k objektivitě myšlení a chtění“ . Ta jsi nenačerpal ve „špionážních centrech Vatikánu“, jak si to soudruzi představovali v jejich bujné fantazii, ale duchovním bojem v „tiché solidaritě s mistry vnitřní samoty a duchovně milující nezávislosti“ . Věděl jsi ovšem, že „sebekontrola a aktivní odevzdanost nad-subjektivním zájmům, tyto ‚průchozí body‘ Tvé spřízněnosti s ignaciánskou spiritualitou“ , jsou dosažitelné a věrohodně žitelné pouze v interakci s druhými. Toto Tvé životní svědectví, Oto, mně nově osvětluje, proč si sv. Ignác z Loyoly přál, aby jesuité byli v první řadě „přátelé v Bohu“, a proč náš Pán se loučí s apoštoly tím, že je nazývá „své přátele“ (cfr. Jan 15,9-17). Schopnost k týmové práci (teamwork) pro „Boží věc“ se rodí jen v opravdovém duchovním přátelství, které je účinným obranným štítem proti nástrahám tohoto světa, kterým naopak solitérní individualisté neumí čelit.

Je-li, řeč o Tobě, Oto, pak drahno podotknout, že do kruhu Tvých nejvěrnějších přátel-spolupracovníků patřily právě ženy, které Tě, podobně jako našeho Pána doprovázeli ve Tvé misijní činnosti (cfr. Lk 8,1-3). O ženách, které Ježíše následovaly během jeho veřejného působení a které se o něho staraly ze svého majetku, se evangelium pak zmiňuje ve vyprávění o Ježíšově utrpení. Tyto ženy jsou přítomny při Ježíšově smrti na kříži a jeho pohřbu (Lk 23,55) a k nim se obrací jako k prvním poselství o Ježíšově zmrtvýchvstání (Lk 24,10). Podobně jako Josef Zvěřina jsi dokázal kompetentní službu žen pro „Boží věci“ocenit. Spolu s ním jsi totiž nebyl jen „duchovní terorista“, ani jen „duchovní estébák“, ale především noblesní člověk, „duchovní gentleman“!

Teď se ale musím vrátit na začátek a zeptat se tě, Oto: Neumře leckterá z místních církví na pedofilní skandály? Nechci nijak zpochybňovat, či dokonce znevažovat míru utrpení obětí zneužívání. Ve vůli rigorózně skoncovat s tolerancí takových přečinů nejde nikdo víc příkladem než sám Benedikt XVI. Koneckonců, zdá se mi, Oto, že slyším Tvůj komentář: „Když jsme zdědili slávu církve, máme platit i její dluhy.“ Dáš mi ale jistě za pravdu, že těžko nevidět, že veřejní „mravokárci“ jakoby nechtěli ukázat prstem jinam než právě na Církev, a to katolickou, ačkoliv v souhrnu tohoto tristního úkazu hrají numericky katoličtí kněží spíš podružnou roli. Celá kausa přerůstá tak v jakousi novou formu „honu na čarodějnice“ pod štítem moralismu.

Tento „farizejský“ moralismus – mutace moderního liberalismu – se stává zbraní proticírkevního boje: usvědčuje Církev z netolerance kvůli jejímu odmítavému postoji vůči „registrovanému partnerství“ nebo vůči „lidskému právu“ na potrat. „Moderní liberalismus, kterému se často nedostává právě liberální vlastnosti, jakou je tolerance, postupuje s oblibou jako ideologie, která nepřipouští žádné protiřečení, nutí celé lidstvo přijmout tentýž životní styl vnucovaný pomocí mass medií a jinými prostředky. [...] Globální civilizace se nespokojí s tím to nebo ono dovolit, nýbrž tíhne k tomu to vnutit.“ A tady, Oto, cítím potřebu s Tebou mluvit a zeptat se Tě: Nejdeme vstříc novým, subtilním formám totalitarismu, který na rozdíl od komunismu nemá jasné kontury? A jestli ano, co nám odpovíš na onu leninskou otázku što djélať – co dělat?

Ale vlastně jsi nám již odpověděl, když jsi poznamenal, že „podívat se smrti do očí má neocenitelnou stimulující hodnotu právě pro život“ a dodal jsi, že: „Nic nás neospravedlňuje k tomu, abychom vlastní rezignací nahrávali smrti. Pasivní sebevražda není mučednictví. Čím tenčí je nitka, tím větší je její odpovědnost, aby přenesla život do budoucna.“ A dals nám i návod, jak na to: „Žít uvnitř církve, být církví (‚Odvaha být církví‘). Věrnost je samozřejmostí i v perspektivě mučenictví, práce pro Boha bytostnou potřebou. Oboje organicky roste ze sjednocení s Bohem. Předem je přijato cokoliv; nesází se na jaro církve, není děs před obdobím odumírání (‚Modus moriendi církve‘). Člověk se vzdává sebe a odevzdává se Bohu, je schopen žít intenzivněji z Ducha, méně svou a více Boží silou (‚Konverze‘)“.

Konversí si musíme ujasnit naši vnitřní fyziognomii, zhodnotit stav naší duše a nebránit Duchu svatému dát jí vytříbenou, autentickou formu. Musíme být nejdřív teroristy ad intra, projít očistou a nešetřit se. „Kdekoli lze komunikaci světa s Bohem buď otvírat a umožňovat, nebo naopak.“ Pozdvihneme svět k Bohu jen tehdy, nenecháme-li se světem pohltit. Ty ses, Oto, pohltit nenechal. Zůstal jsi svobodný a tudíž použitelný pro onu mission impossible, kterou je hlásat evangelium v dnešním sekularizovaném světě. Nenechal ses nikdy strhnout k tomu, odbýt ten náš svět jako „bez-božný“, ale viděls jej vždy jako „Boha-hledající“. Tvoje Weltanschauung nedovolovala tragickou konstataci s pokrčenými rameny. Byla naopak tak dynamická, otevřená a universální, že německý teolog Hans Waldenfels v ní našel inspiraci pro náčrt teologie tváří tvář islámu, kterou Ti věnoval: „Für Oto Madr, den rastlosen Streiter für Gottes Sache, in Gott-loser und doch Gott-suchender Zeit“ .

Nechci z Tebe, Oto, vymáhat konkrétní návody k řešení našich problémů. Tys nám zanechal paradigma postoje křesťana platné pro každou dobu: návrat ke kořenům – jediný skutečný radikalismus, bez kterého nic nového organicky nevyroste. „Jakými musíme být lidmi, abychom na ty úkoly stačili?“ ptal ses Ty, Oto, před víc než padesáti lety. „Křesťany neomezeně Božími, pokornými, hrdými, moudře opatrnými, prostě statečnými, ale nejvíc silnými láskou,“ zní dodnes Tvá odpověď. A jako bys vytušil náš tázavý pohled, vysvětluješ s Tobě vlastní precizností nový obsah toho tak vyčpělého pojmu „pokora“: „Pokorní jsou ti – říkáš – kdo nežebrají u Boha o lepší časy, protože každý čas je jim dost velkým darem a každá situace výhodnou příležitostí milovat svého Boha.“ Jistě jsi věděl, že německý výraz pro pokoru, Demut, má stejný etymologický kořen jako slovo Mut, odvaha. Pán si tě poznamenal do svého notýsku a Ty ses nezdráhal. To je ta kniha života: Nech nás v ní zalistovat!

Tvůj Richard Čemus SJ


Tento text byl publikován ve zkrácené podobě v Teologických textech 23/1 (2012)
Kliknutím na titulek lze stáhnout úplný text včetně poznámek pod čarou v pdf.

neděle 22. ledna 2012


Ci sono due ragioni molto importanti, racchiuse nel versetto della preghiera sacerdotale di Gesù nel Cenacoloperché tutti siano una cosa sola; come tu, Padre, sei in me e io in te, siano anch'essi in noi, perché il mondo creda che tu mi hai mandato.

1) volontà del Signore
2) scandalo che impedisce al mondo di credere

Ma quale sia la strada per superare le divisioni? – Io temo, che l’entusiasmo che ha acceso nei cattolici (e non solo) il Concilio si stia esaurendo da un bel po‘. Certo, quà e là sembra si siano fatti i passi importanti. Ma in fin dei conti, sembra che in generale ogni chiesa vorebbe rimanere così com’è. Gli ortodossi sono autocèfali, le chiese sorte dalla riforma si accontentano di una unità invisibile. D'altra parte, in certi posti o gruppi si fa un'unità finta, rinunciando al vero dialogo e mascherando le differenze, rinunciando alla verità.

Ma non ci è permesso di rinunciare nè alla verità, nè al desiderio dell’unità da portare nel cuore. Ci viene chiesto di pregare (e non solo una settimana ogni anno). Perchè pregare significa anche riconoscere, che l’unità dei cristiani non è nelle nostre capacità, nelle possibilità delle forze umane. L’unità non viene dal basso ma dall’alto, non la possiamo costruire noi. L’ecumenismo è lasciare a Dio quello che è suo: attraverso le divisioni e i peccati chiamare l’uomo all’unità con sé.

Dnešní čtení dávají na první pohled dojem jakéhosi odpočítávání, conto alla rovescia.

1)    čtení, Jonáš: Ještě 40 dní...
2)    čtení, Pavel: Máme málo času (čas je krátký)
3)    evangelium: naplnil se čas

V každém z těch tří případů ta hodina X znamená něco jiného: trest a zničení v prvním případě, paruzie v případě druhém a v evangeliu Boží království. Ale ve všech třech případech je rozhodujícím prvkem čas. A možná ještě přesněji: krátkost času, skoro bych řekl časová tíseň.
Je zajímavé, že první i poslední slova Bible mají souvislost s časem. Na počátku… a přijdu brzy… 

V mezidobí, které není jen liturgické, žijeme my. A také pro nás má čas, možná jeho nedostatek, zásadní význam. Jenomže ve všednosti každodenního života se nám může toto napětí ztrácet. Ještě sice říkáme „na tvůj příchod čekáme“, ale na co opravdu čekáme, k čemu tíhneme, k čemu směřujeme, co je tím, co nás znepokojuje a žene pořád dopředu? Často se mi zdá, že nejsme dost silní, abychom obstáli v normálním běhu času. Potřebujeme proroky, aby nás vyburcovali jako Jonáš ninivské. Potřebujeme znovu a znovu chápat, že času je málo. Normální, běžný, všední čas se může stát časem velmi mimořádným, když ho dáme Bohu, aby nebyl časem naším, ale Božím.

Pojďme ale k obsahu těch časů. Může zdát, že mezi prvním čtením a evangeliem je souvislost, dokonce soulad. V obou čteních, infatti, se hovoří o obrácení, dokonce se volá k obrácení. Jenomže Jonáš straší nebo spíš vyhrožuje: ještě 40 dní a Ninive bude vyvráceno. Ježíš naopak ohlašuje dobrou zprávu: přiblížilo se Boží království. Je to celý rozdíl mezi starým a novým zákonem, mezi myšlením farizeů a Ježíšovým, mezi zákonictvím a životem milosti. Už se není třeba se obracet a konat spravedlivé skutky, aby sis za to zasloužil Boží lásku. Je to právě naopak: Boží láska sama přišla k tobě, přiblížilo se Jeho království a ty v něm smíš být synem krále. Ve SZ platilo: protože konáš dobro, jsi ospravedlněn před Bohem. Teď je tu ale NZ: jsi ospravedlněn, zdarma, boží láskou, vykoupením v Kristu Ježíši. Boží království je tady: a proto se obrať a uvěř té radostné zprávě, uvěř, že tě Bůh má opravdu tolik rád. Jsi ospravedlněn a proto teď už nesmíš žít podle těla ale podle Ducha. Ještě jednou: dřív platilo: napřed obrácení, potom spása. Dnes je ale platí: nejprve spása a potom obrácení, pokání a spravedlivé skutky. Dnes přišla do tohoto domu spása říká Ježíš u hříšníka - a člověk ani nemůže jinak: a volá: nahradím...

Vidíme ale také, že tato plnost času, toto evangelium o Božím přiblížení se, vstoupení do našich dějin není vypravováním o Bohu-dobráčkovi, který je vlastně slaboch. Ne. Pán volá člověka k tomu, aby se cele daroval, aby už nikdy nežil sám sobě, jinými slovy, zve nás k Božímu životu už zde na zemi. Nemusí to být vždy lehké, jsme slabí a zemská přitažlivost, abychom tak řekli, je velmi silná. Bylo by to dokonce nemožné, kdyby nám Bůh nedal svého Ducha, toho, který je Pán a dárce života, toho, který i nás uschopňuje žít tímto úplně novým životem.

Na tomto místě, bychom mohli rozvést do podrobností druhé čtení. Jen krátce. Hovoří o čase tohoto nového života. O čase, který znamená správně hodnotit věci tohoto světa. To, jakým způsobem to říká, může na první pohled vypadat jako výzva k nezodpovědnosti. Jde ale o něco jiného, a totiž o správné ocenění tohoto světa. Vzhledem ke Kristu se všechno relativizuje, absolutní hodnotou je jen Boží láska, projevená v Kristu Ježíši. Ta bude trvat bez přestání (1Kor 13). Vše ostatní pomíjí, a proto má být touto láskou poměřováno.

Nakonec ještě jedna věc: toto všechno je velmi osobní. Věřte evangeliu! neznamená věřit učení, ale věřit Ježíši. On je ta „dobrá zpráva“. On je Pán, můj Bůh, mé všechno. Amen.