Dnešní
čtení dávají na první pohled dojem jakéhosi odpočítávání, conto alla rovescia.
1)
čtení,
Jonáš: Ještě 40 dní...
2)
čtení,
Pavel: Máme málo času (čas je krátký)
3)
evangelium:
naplnil se čas
V každém z těch tří případů ta hodina X znamená něco jiného: trest a
zničení v prvním případě, paruzie v případě druhém a v evangeliu
Boží království. Ale ve všech třech případech je rozhodujícím prvkem čas. A možná ještě přesněji: krátkost
času, skoro bych řekl časová tíseň.
Je
zajímavé, že první i poslední slova Bible mají souvislost s časem. Na počátku… a přijdu brzy…
V mezidobí, které není jen liturgické, žijeme my.
A také pro nás má čas, možná jeho nedostatek, zásadní význam. Jenomže ve
všednosti každodenního života se nám může toto napětí ztrácet. Ještě sice říkáme
„na tvůj příchod čekáme“, ale na co opravdu čekáme, k čemu tíhneme,
k čemu směřujeme, co je tím, co nás znepokojuje a žene pořád dopředu?
Často se mi zdá, že nejsme dost silní, abychom obstáli v normálním běhu
času. Potřebujeme proroky, aby nás vyburcovali jako Jonáš ninivské. Potřebujeme
znovu a znovu chápat, že času je málo. Normální, běžný, všední čas se může stát
časem velmi mimořádným, když ho dáme Bohu, aby nebyl časem naším, ale Božím.
Pojďme
ale k obsahu těch časů. Může zdát, že mezi prvním čtením a evangeliem je
souvislost, dokonce soulad. V obou čteních, infatti,
se hovoří o obrácení, dokonce se volá k obrácení. Jenomže Jonáš straší
nebo spíš vyhrožuje: ještě 40 dní a Ninive bude vyvráceno. Ježíš naopak
ohlašuje dobrou zprávu: přiblížilo se
Boží království. Je to celý rozdíl mezi starým a novým zákonem, mezi
myšlením farizeů a Ježíšovým, mezi zákonictvím a životem milosti. Už se není
třeba se obracet a konat spravedlivé skutky, aby sis za to zasloužil Boží
lásku. Je to právě naopak: Boží láska sama přišla k tobě, přiblížilo se
Jeho království a ty v něm smíš být synem krále. Ve SZ platilo: protože
konáš dobro, jsi ospravedlněn před Bohem. Teď je tu ale NZ: jsi ospravedlněn,
zdarma, boží láskou, vykoupením v Kristu Ježíši. Boží království je tady: a
proto se obrať a uvěř té radostné zprávě, uvěř, že tě Bůh má opravdu
tolik rád. Jsi ospravedlněn a proto teď už nesmíš žít podle těla ale podle
Ducha. Ještě jednou: dřív platilo: napřed obrácení, potom spása. Dnes je ale platí:
nejprve spása a potom obrácení, pokání a spravedlivé skutky. Dnes přišla do tohoto domu spása říká
Ježíš u hříšníka - a člověk ani nemůže jinak: a volá: nahradím...
Vidíme
ale také, že tato plnost času, toto evangelium o Božím přiblížení se, vstoupení
do našich dějin není vypravováním o Bohu-dobráčkovi, který je vlastně slaboch.
Ne. Pán volá člověka k tomu, aby se cele daroval, aby už nikdy nežil sám
sobě, jinými slovy, zve nás k Božímu životu už zde na zemi. Nemusí to být
vždy lehké, jsme slabí a zemská přitažlivost, abychom tak řekli, je velmi silná.
Bylo by to dokonce nemožné, kdyby nám Bůh nedal svého Ducha, toho, který je Pán
a dárce života, toho, který i nás uschopňuje žít tímto úplně novým životem.
Na tomto místě, bychom mohli rozvést do podrobností druhé čtení. Jen krátce. Hovoří o čase
tohoto nového života. O čase, který znamená správně hodnotit věci tohoto světa.
To, jakým způsobem to říká, může na první pohled vypadat jako výzva k
nezodpovědnosti. Jde ale o něco jiného, a totiž o správné ocenění tohoto světa.
Vzhledem ke Kristu se všechno relativizuje, absolutní hodnotou je jen Boží
láska, projevená v Kristu Ježíši. Ta bude trvat bez přestání (1Kor 13). Vše
ostatní pomíjí, a proto má být touto láskou poměřováno.
Nakonec
ještě jedna věc: toto všechno je velmi osobní. Věřte evangeliu! neznamená věřit
učení, ale věřit Ježíši. On je ta „dobrá zpráva“. On je Pán, můj Bůh, mé
všechno. Amen.
