sobota 14. dubna 2012

NAD FILMEM TITANIC

Přesně před 100 lety, v noci ze 14. na 15. duben 1912, se potopil Titanik. K tomuto výročí byl znovu promítán film Jamese Camerona z roku 1997, tentokrát přepracovaný do 3D. Následující zamyšlení z pera otce Richarda vzniklo již po zhlédnutí první verze filmu.

Nakonec jsem se nechal přemluvit a šel s přítelem do kina — na Titanik. Neočekával jsem víc než hollywoodský kolosál, s co nejrealističtějšími záběry potápějící se superlodi, aby se divák pěkně bál. Zdá se, že právě to dnes lidé potřebují: život je příliš nudný, nechme si ho tedy zpestřit, když ne jinak, tak horrorem. No a samozřejmě nesmí chybět nějaká ta Love-story. Úspěch je pak zaručen.

Titanik v tomto ohledu nezklame. Jistě, téma filmu samo o sobě je fascinující a není to poprvé, co bylo filmově zpracováno. A připusťme i, že určitými scénami děj sklouzává do sentimentálního kýče a že celý scénář by se dal zvládnout ve dvou místo ve třech hodinách. A přesto: když jsme vyšli z kinosálu, měli jsme v duších zvláštní ticho. Bylo nám, jako když člověk zaklapne a odloží bibli, zavře oči a nahlíží zrakem na obraz toho, co právě četl.

Film Titanik lze totiž chápat jako nesmírně sugestivní ilustraci řady biblických vyprávění. Po zhlédnutí filmu se musejí zdát naprosto zbytečné otázky po historické pravdivosti vyprávění o potopě světa či stavbě babylonské věže. Divákovi zní v uších hrdá poznámka konstruktéra: «Titanik je největší předmět v pohybu, který byl kdy postaven». Realisticky znázorněná živelná síla vody, která rozráží dveře kajut a zaplavuje hrozivým tempem koridory, na konci uzavřené jak nebeská brána pro hříšníka, symbolický význam klíče, chaos, ve kterém všechny lidské naděje se upírají k záchranným člunům, které nepostačují, lidská malost a egoizmus, vyprovokované strachem o život, a na druhé straně velkorysost a statečnost, to vše jako by převypravovalo bibli do našich dnů.

Titanik, jako obraz lidstva, jež pluje na veliké lodi, zvané zeměkoule. Rozdíly mezi pasažéry 1. 2. a 3. třídy, které se na Titaniku snaží udržet až dokonce, se nakonec rozplynou v nic: nikdo si s sebou nic nevezme než holý život a je rád, když alespoň ten. Působí tragikomicky, jak jeden z pasažérů první třídy, v okamžiku, kdy loď se mu už potápí pod nohama, je zcela v zajetí vášnivé touhy po pomstě a starosti o majetek a cpe si do kapes dolarové bankovky. Tu člověka napadají Kristova slova, kterými předpovídá to, co bude v oněch dnech, tak jak to už bylo za dní Noemových: «ženili se a vdávali, obchodovali…».

To vše by v citlivějším divákovi mohlo vzbudit pocity beznaděje: skončíme takhle i my? Je nějaká naděje?

Režisér filmu zarámoval celý děj vztahem rostoucí lásky mezi dvěma mladými lidmi. Co začíná povrchním citovým vzrušením, dorůstá v dramatickém crescendu do vůle obětovat se jeden pro druhého. Odvaha, s jakou se dívka prodírá do zatápějícího se podpalubí, aby zachránila od jisté smrti toho, kterého miluje, vyvolává asociaci s ikonou zmrtvýchvstání, které východní tradice znázorňuje jako sestup do pekel. Zářící bílá postava Krista, nového Adama, sestupuje do temnot podsvětí, rozráží brány pekelné a podává ruku Adamovi a Evě, aby je vytáhl ke světlu, osvobodil z moci ďábla, který je spoutával řetězy, jimž je nyní spoután sám.

Tento kristologický moment je ještě zesílen dramatickým útěkem z podpalubí nahoru, na palubu, při kterém se dvojice doslova prodírá návalem vod, které je hrozí strhnout a navždy pohřbít. Je to dramaticky očistná koupel, průchod Rudým mořem, podpalubím Titaniku, který je jako útroby ryby, ve které dlí tři dni a tři noci Jonáš. Ohromný Titanik a 3.000 lidi na něm, má jen tři hodiny života. Zachraň se, kdo můžeš! Náš pár se nakonec prodere proti proudu hrnoucí se vody k východu, ten však je zavřený mříží. Jediná naděje, jediná brána na konci úzké chodby — zavřená! Tu se objeví vyděšený člen posádky, chce přejít kolem, jak Šimon Cyrenský, sám na útěku, avšak úpěnlivé volání o pomoc a lomcování mříží mu nakonec nedá, vytáhne svazek klíčů. Než se mu však podaří najít ten pravý, klíče mu vypadnou z ruky a on zoufale uteče. Jemu a jí se však podaří klíč vylovit a osvobodit se. Nyní je to on, kdo zahraňuje tu, která krátce předtím ho doslova vysekala z chapadel smrti. Zde film dosahuje svého děsivého Finále. Kdo se nedostal na záchranný člun, vrhá se do ledové vody. I on a ona se nakonec vrhnou do vod Atlantiku. Jejich láska obmytá od povrchnosti vášně dorostla do oběti poslední: on, aby neutonula, jí pomáhá vyšplhat se na břevno, na něž on sám se však už nedostane. Zůstává tedy ve vodě a promlouvá k ní slova útěchy a života, než mu tělo ztuhne a oceán ho pohltí.

Velikonoční parabola se zde uzavírá: Tajemství víry — ve smrti je život. Zachraňuje ji dřevo, na které on ji vyzdvihl. Dřevo kříže? Výklad, jenž se nabízí o to víc, proletí-li divák pamětí na začátek filmu, kde se on a ona setkávají. Stojí ve větru na přídi Titaniku, jenž uhání plnou parou ke břehům Nového světa, a rozpínají paže, takže jejich postavy tvoří formu kříže.

Hrdina filmu, mladík Jack, se do Nového světa, po kterém toužil, nedostal. Citát z Apokalypsy sv. Jana, který viděl sestupovat s nebe «nový Jeruzalém», bílý jako nevěstu, z úst kněze na palubě, však poukazuje na duchovní smysl celé cesty oceánem. Do cíle dojde ten, kdo životem dorostl do Krista. S tím, se kterým jsme ve vodách křestních zemřeli, vstaneme i k novému životu…

V závěru filmu se děj vrací na začátek: Hrdinka, která přežila, jako letitá dáma celou historii dovyprávěla. Vše ožilo v jejich vzpomínkách. Lidské vzpomínání je krásné, leží však nad ním nostalgický smutek nad tím, co bylo, co se však už nikdy nevrátí. Víra v Krista nás však utvrzuje v tom, že v liturgické paměti - anamnezi - je to sám Bůh, který se rozpomíná. Boží paměť naší spásy je jejím zpřítomněním. Dnes za mne Kristus umírá, dnes s ním vstanu z mrtvých. Radostné Velikonoce!

Richard Čemus