neděle 20. května 2012

Kdo vstoupí do refektáře české koleje Nepomucenum v Římě nemůže si nepovšimnout sochy sv. Jana Nepomuckého, patrona této instituce. Světec je znázorněn s typickým gestem jak si klade prst na ústa vyzývaje tím k mlčení. Mlčet může znamenat různé. Např. tzv. tichou domácnost, kde mlčení jiskří napětím. Stává se, že lidé chtějí mluvit, ale nevědí, co říci. Může se to týkat i celých kultur a národů. Generál jesuitů Adolfo Nicolás v této souvislosti poznamenal: „Naštěstí jsem se celý život setkával s Evropany, kteří se s velkou úctou přibližují k jiným tradicím a vědí, že nejlepší odpovědí na nedostatek porozumění je mlčení.“ Už staří Římané radili tomu, kdo se ke všemu vyjadřuje, i když není kompetentní: Si tacuisses, philosophus mansisses. – Kdybys býval mlčel, zůstal bys filosofem. Lidová moudrost zase varuje před mlčením ze zbabělosti: kdo mlčí, souhlasí.

Mlčení sv. Jana Nepomuckého je úplně jiné kvality. Jeví se jako vrcholný způsob komunikace. Spojuje lidi, národy a kultury.

Úcta vůči tomuto českému světci v celém světě je toho výmluvným dokladem. Právě mistři slova, básníci jako Ivan Diviš (1924–1999) bolestně pociťují, kdy „slova jsou nepříslušná, protože nemají co říci“. A přesto žasne Václav Havel nad „zázrakem“ lidského slova a jeho mocí. „Dík zázraku slova, víme […], že toho ve skutečnosti víme velmi málo, totiž že existuje tajemství. Tváří v tvář tomuto tajemství – a cítíce zároveň onu pro nás téměř konstitutivní moc slova – pokoušíme se odnepaměti oslovit to, co je nám tímto tajemstvím zahaleno, a svým slovem to ovlivnit. […] To není, jak zřejmo, úkol zdaleka jen lingvistický. Jako výzva k odpovědnosti za slovo a ke slovu je to úkol bytostně mravní. Jako takový není ovšem zakotven před horizontem námi dohlédnutelného světa, ale až někde tam, kde přebývá ono Slovo, jež bylo na počátku všeho a jež není slovem člověka.“

Havlova slova se přímo nabízí je vztáhnout na Jana Nepomuckého. Jan věděl, že Slovo, které mu bylo svěřeno, není slovem lidským, ale věřil, že Vtělením se lidským slovem stalo a ve svátosti nám toto spojení bylo svěřeno a proto nás zvláštním způsobem zavazuje. Svým gestem nás Jan zve k mlčení před Božím tajemstvím, aby Bůh mohl promluvit k nám a skrze nás. Prst sv. Nepomuka na rtech jakoby říkal: „Silentium!  Bůh mluví.“ Zve nás ke vstřícnému mlčení, které dává našemu okolí prostor vyslovit se. Není náhodou, že staří poustevníci, kteří si uložili askesi mlčení, dokázali pak rozumět řeči zvířat a přírody. Zdráhali se mluvit o Bohu, ale o to víc mluvili s Bohem. Tím jsme u modlitby. A mlčení sv. Jana je všechna hlučná staletí přetrvávající výzva k modlitbě. K modlitbě jakožto naslouchání Božímu hlasu, ale také toužebným zvoláním antifony této neděle: „Slyš, Hospodine, můj hlas, jak volám. Mé srdce k tobě mluví…“

Jen co vychází z hlouby lidského nitra vystoupí vzhůru až k Bohu. Benedikt XVI. kdesi říká, že kdo chce psát o Bohu, musí namáčet pero v krvi vlastního srdce. A sv. Jan dosvědčuje, že jsou dokonce slova, která se musí bránit i za cenu prolití vlastní krve; v Janově případě se jednalo o svátostné rozhřešení. I kardinál Josef Beran († 17. 5. 1969), jehož den úmrtí v římském Nepomucenu navazuje na svátek sv. Jana Nepomuckého, je mučedník slova. Postavil své slovo jako hráz na obranu jemu sveřeného stádce. A za to mu bylo slovo odňato na dlouhá léta. Snad právě proto, že pražský arcibiskup v tomto mučednictví tiše vytrval, je místo jeho posledního odpočinku mezi papeži v kryptě basilky sv. Petra tak výmluvné.

Nanebevstoupením Kristus od apoštolů odchází. Dává však své slovo: „Nenechám vás sirotky, praví Pán, jdu a zase k vám přijdu a vaše srdce se bude radovat.“ (Zpěv před Evangeliem)

Sv. Pavel píše: „My jsme však nepřijali ducha světa, ale Ducha, který vychází z Boha. […] O tom také mluvíme – ne ovšem slovy, kterým učí lidská moudrost, ale tak, jak tomu učí Duch, takže nauku pocházející od Ducha také vyjadřujeme řečí od něho vnuknutou.“ (1 Kor 2,12n) Sv. Janu Nepomuckému Duch nevnukl mluvit, ale mlčet. Jeho mlčenlivost stojí už po staletí právě proto za řeč. Karel Havlíček Borovský, který též zaplatil daň za svobodu slova, to vyjádřil prosbou:

Svatý Jene z Nepomuku,
drž nad námi svoji ruku,
by nám Bůh dal, co dal Tobě
náš by jazyk neshnil v hrobě.