pátek 23. listopadu 2012

Zhruba před rokem byl u nás v Nepomucenu na návštěvě akademický sochař Petr Váňa. Jednoho rána, v Baru Britannia nedaleko koleje, u výborného capuccina s cornettem jsem se ho ptal, na čem vlastně pracuje. Pověděl mi o projektu "Socha pod vodou", potápěčů z Willyteamu, pro který se rozhodl zdarma zhotovit sochu svatého Jana Nepomuckého. Protože ale i umělci (s jistotou to vím aspoň o některých) musejí jíst, pít a živit rodinu, je třeba dělat též na zakázku. Petr Váňa je sice člověk, který jakoby se snažil tyto zákonitosti popřít, léta totiž věnuje čas, energii, zdraví a peníze projektu obnovy Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Zde v Římě však vyvstal nápad, odlít "Sochu pod vodou" též do bronzu. Okamžitě jsem zareagoval, že jednu chci pro Nepomucenum. Byl jsem první.

Dnes tedy, po jarním zanoření kamenné sochy tam, kde kdysi bývaly Svatojanské proudy, dochází, za účasti čekého primase, kardinála Dominika Duky, k inauguraci sochy bronzové, jediné, kterou zatím lze spatřit "nad vodou".

To, jakým způsobem umělec pojednal svatého Jana, mne uchvacuje, a vím, že nejsem jediný. To, co vytvořil, je velmi osobní a hluboké. V neuvěřitelném množství soch svatého Jana, které se víceméně přesně drží nepsaného kánonu Jana Brokoffa, který už přes třista let ovlivňuje podobu obrovského množství Nepomuků, zde se setkáváme s něčím, co je sice radikálně jiné, avšak tradici neboří, protože na ni svým způsobem navazuje.

Je to dílo hluboce promeditované, které umělce vtáhlo do lidského příběhu Jana z Pomuku, příběhu autentického, zaplaceného cenou života. Ve chvíli, kdy Jan prochází branou smrti, pod vodou, setkává se s andělem, poslem Toho, pro kterého žil, s andělem, který má tvář ženy, jejíž čest za svého života chránil (proto také bývá vzýván jako patron dobré pověsti). Na většině soch svatý Jan drží kříž, často se na něj s láskou dívá. Je to moc Kristova kříže, která zachránila svět, a on jako kněz tuto záchranu zpřítomňoval ve své době. Také zde se Jan dívá na kříž, avšak spíše, než aby jej držel v rukou, drží se jej, drží se kříže, který jej vytahuje ze smrti.

Tento "přechod" se udál pod vodou, a pod vodou též našla své místo kamenná socha: její přítomnost v hlubinách poukazuje na hloubku onoho tajemství. Vnímám jako velkou čest, že stejná socha bronzová na naší fontáně (kromě toho že je potěšením pro oči každému kdo má cit pro krásu) může být tichým svědkem tohoto výjimečného příběhu.