neděle 19. května 2013

Je 7. červenec 1985 . V tehdejším Československu se koná národní pouť na Velehrad , symbol cyrilometodějské misie na Moravě. Onen rok je to jubilejní pouť 1100 let od úmrtí sv. Metoděje v roce 885. Na prostranství před barokní basilikou někdejšího cisterciáckého kláštera se scházejí poutníci z celé republiky, v nebývalém počtu pro tuto sovětskou armádou okupovanou komunistickou zemi. Navzdory kontrolám, překážkám a hrozbám atheistické státní moci se odhaduje, že připutovalo na 250 000 zejména mladých veřejně vyznat svou víru.

Cyril a Metoděj - Villa dei Boemi - Trevi
Také papež Jan Pavel II. by se býval rád zúčastnil, ale komunistická vláda mu v tom zabránila . Vysílá tedy svého státního segretáře Agostina Casaroliho, který se na přítomné obrací v češtině a slovenštině, za což sklízí velký potlesk. Mluví také stařičký kardinál František Tomášek, arcibiskup pražský a vyvolá bouři nadšení. Na tribunu vystoupí i tehdejší ministr kultury federální vlády Milan Klusák . Tu se stane něco neslýchaného: jakmile začne tvrdit, že „Cyril a Metoděj nám přinesli kulturu“, lidé křičí: „a také víru“. Když se pak ministr obrátí na liturgické shromáždění jako na „mírovou manifestaci“, a nazve Cyrila a Metoděje namísto „svatými“, „prvními komunisty“, pískot a výkřiky ho donutí opustit řečniště. Je to poprvé po čtyřiceti létech, kdy věřící veřejně protestují proti režimu. Tato událost předznamená finální kolaps komunistického režimu o čtyři roky později, v listopadu 1989 tzv. sametovou revolucí.

Tento příběh ukazuje, jak silný je „politický“ náboj památky svatých bratří ze Soluně i po 1100 letech. Pokus zredukovat byzantsko-slovanskou misii šíření víry na čistě kulturní fenomén bez náboženského obsahu se tehny nejen nezdařil, ale vyústil přesně v to, čemu se režim snažil zabránit: bojem proti náboženství jako hrozbě politického zřízení, se jí náboženství skutečně stane. Politický a kulturní charakter fenoménu misie nevylučuje její nábožensko-duchovní význam. Chtít tento fakt popřít je jako oloupit světce o svatozář. To není hypotetická úvaha, nýbrž skutečnost! Národní banka Slovenska vydá letos pamětní dvoueurovou minci u příležitosti 1150. výročí příchodu svatých Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Věrozvěstům však bude kvůli nelibosti některých států EU kolem hlavy chybět svatozář. Evropská komise a část členských států požádala totiž o odstranění některých symbolů v rámci uplatňování principů náboženské neutrality. Týkalo se to konkrétně svatozáře a křížů .

Evropské společenství charakterizuje snaha oddělit církev od státu, který má vůči náboženství zůstat neutrální. Nelze však projektovat naši dnešní formu mentis tisíc let nazpět a posuzovat tehdejší způsob myšlení. Politika a náboženství jsou dvě roviny života společnosti, které v myslích lidí devátého století mohly být asi sotva odděleny. Historik Dušan Třeštík to dokládá zjištěním, že např. slovo „křesťan“ slovansky kresťan, nemusí v té době nutně vyjadřovat v první řadě osobní vyznání víry v Krista, ale obecněji přináležitost k těm, kdo bojují ve znamení vítězného kříže , tedy k Němcům, což tehdy znamenalo tolik co k Bavorům. Neudivuje tudíž, že byzantsko-slovanská mise se odpočátku nacházela v silovém poli politiky a náboženství, dvou sfér života, které se prolínaly. František Dvorník mohl tudíž se samozřejmostí konstatovat: „Vyslání Konstantina a Metoděje na Moravu bylo významnou náboženskou a politickou událostí, která se týkala Byzance, Říma, Francké říše, stejně jako všech slovanských národů.“

Víme o Konstatinu-Cyrilu a Metoději, že dávali přednost tichu klášterních knihoven před diplomacií a rušnou politikou. Jakožto mniši „utíkali ze světa“ (fuga mundi) také proto, aby zůstali mimo dosah intrik byzantského dvora. Přesto jim byli opakovaně svěřovány zvlášť významné a choulostvé úkoly v zájmu Říše. Po výpravě k Chazarům je čekal další, mnohem náročnější úkol. Už sám fakt, že je svěřen mužům jejich kvalit, světčí o důležitosti, kterou Cařihrad věci přisuyoval. Nová etnie (gentes) – slované – se vklínila mezi západní římskou, potažmo franskou a východní byzantskou říši, a stavěla obě mocenská centra, Řím a Cařihrad, před otázku: jak začlenit tento nový politický subjekt – Moravu – do stávajících sfér církevně-politického vlivu? A nebo jej z nich vyčlenit?

Frankové měli jasnou představu: připojit Moravu ke své Říši. Morava se záhy hemžila misionáři vyslanýmí latinskými biskupy ze Salcburku, Pasova a Řezna, kteří tak rozšířili svou jurisdikci na nová území. Politická teologie Eusebia z Cesareje, že císař je zodpovědný za spásu svých poddaných, se ujala nejen v Byzanci, ale v menší míře také na Západě. Vyžadovala od nově pokřtěných národů církevně i politicky podřídit se Říši, neboť „mimo Říši není spásy“ . Takový politický důsledek pokřesťanštění národa se nutně příčil přestavě moravského knížete Rostislava, že přijetím křtu získá pro Moravu rovnocenost s ostatními státy císařství. Rostislavovy státnické vise tu ovšem narážely na mocenskou mentalitu Říše. Kýžené mezinárodní postavení jisté autonomie a nezávislosti mohla podle tehdejších pravidel vznikajícímu moravskému státu zaručit pouze vlastní církevní hierarchie v čele s arcibiskupem. Zřízení arcibiskupství bylo – na rozdíl od biskupství, které zřizoval panovník – výsadou Apoštolského stolce. Rostislav dobře popchopil, že garantem důstojného postavení Moravy v tehdejším politickém složení Evropy může být jen papež. Řím však musel z politických důvodů brát ohled na zájmy Francké říše. Rostislav se sice obrací na Papeže, avšak nežádá arcibiskupa, ale jen biskupa-učitele, který by vyučoval národ v pravdách víry a připravil by dostatečný počet duchovních. Katechizace lidu a formace kléru byly běžné podmínky jakéhokoliv dalšího církevního uspořádání.

Odpověď z Říma nepřichází a zdá se, že Rostislav ji ani nečeká. Záhy se totiž obrací s obdobnou žádostí k byzantskému císaři Michaelovi III. Tentokrát může být moravský kníže spokojen; nezíská sice biskupa, zato ale dva učené a diplomaticky zdatné mnichy, Konstantina-Cyrila a Metoděje ze Soluně, kde slovanské etnicum bylo silně zastoupeno, takže byli i linguisticky skvěle připraveni. Rozhodnutí císaře Michala spolu s patriarchou Fotiem nepostavit do čela misionářského teamu biskupa bylo motivováno diplomatickou obezřetností. Na Velké Moravě totiž hlásali víru už latinští misionáři a přítomnost byzantského biskupa by by byla příliš nápadná a budila by dojem, že Cařihrad zpochybňuje kanonickou příslušnost Moravy k latinskému Západu, jenž byzantský imperátor doposud respektoval . Že latinské tradice na Moravě zapustily kořeny již před příchodem byzantských věrozvěstů Konstantina-Cyrila a Metoděje, názorně ukazuje Christian Hannick na slově křest. Slovanský výraz „kreštenie“, je odvozený ze slovanského krest, což znamená kříž, a je odlišný od řeckého výrazu „baptesis“, ponoření, užívaný v Orientu . Cyril a Metoděj měli úspěch tedy nejen proto, že evangelisovali Moravany v jejich jazyce. Dnes víme, že i němečtí misionáři se jej učili. Cyril a Metoděj šli mnohem dál. Vytvořením abecedy povýšili slovanštinu nejen na literární jazyk, ale jejím zavedením do liturgie na jazyk přímo posvátný. Tento odvážný krok vyvolá prudkou reakci ze strany latinských biskupů a kněží a nakonec zmaří Cyrilovo a Metodějovo dílo, a to navzdory výslovnému schválení Římem této praxe, která byla běžná na Východě, ale doposud nevídaná na Západě, kde liturgii dominovala latina.

Co tedy slavíme? Výročí jednoho neúspěchu? Úspěch a neuspěch nejsou měřítkem evangelia. Oportunistická „Realpolitik“ určovaná příležitostí okamžiku pro vlastní prospěch, přináší ssebou možná úspěch, nepředstavuje však hodnotu, která přetrvá a dokáže i po 1150 létech inspirovat život nových pokolení. Zanítí je naopak ideály, inspirované evangeliem, které se uskuteční, až když dozraje čas, kairos. Přímo hmatatelně to člověk vnímal v blízkosti kardinála Tomáše Špidlíka. Překvapovalo, jak intensivně se zajímal o Evropu. Pro českého jesuitu byla především duchovní realitou, v jejímž světle nazíral i dílo Cyrila a Metoděje ve svém evropském kontextu. Pocházel ze srdce Evropy, Moravy, a choval Evropu v srdci. Násilné politické rozdělení evropského kontinentu na západní a východní bránilo slovanským národům najít své místo mezi Východem a Západem, a rozvínout své poslání . Tomáš Špidlík prožil toto drama na své vlastní osobě a poznal své poslání v tom, zpřístupnit evropskému povědomí slovanskou spiritualitu, kterou objevil jako nedoceněný přínost do evropské pokladnice ducha. Považoval přínost Slovanů v probíhajícím procesu evropské integrace za rozhodující. S odvahou to vyjádřil na pařížské universitě Paris-Nanterre těmito slovy: „Nepopírám, že svět potřebuje Francii – chci jen dodat, že současný svět potřebuje též Slovany.“ V jakém smyslu?

Dnes si uvědomujeme, že západní civilisace ztrácí kontakt s vlastními zdroji spirituality a hledá duchovní podněty mimo svůj kulturní okruh. Ztráta smyslu pro úctu před posvátnem, symboliku, obřadnost, tajemství a liturgii vůbec, pro ty prvky, které oslovují i smysly a zvou k modlitbě celého člověka, má za následek, že moderní člověk se často již necítí v Církvi doma. Od středověku až do baroka byla mystika součástí křesťanské zkušenosti. Osvícenství potlačilo racionalismem kontemplativní aspekt křesťanství ve prospěch aktivního prvku. Postmoderna je svým způsobem návrat ke spiritualitě, ale rozmělněné, synkretistické a nezávazné. Vzhledem k tomu, že západní svět nezná stezky k duchovním pokladům východního křesťanství, vydává se hledat inspiraci až na Dálném východě, v mimokřesťanských náboženstvích Asie. Tento proces lze zvrátit jen tehdy ujme-li se Evropa celého svého dědictví, nejen svého Západu ale i svého Východu, a nezačne-li opět dýchat „oběma stranami plic“.

Špidlík byl celou svou osobností příkladem krásy a kreativity, které se probouzí překlenutím tohoto rozkolu. Český jesuita, stejně jako svatí bratři ze Soluně, v zahraničí nesplynul s novým kulturním prostředím, ani se proti němu nevyhraňoval, ale obohatil sebe i druhé dialogem v pravdě a lásce. Ve styku s lidmi jiné mentality neviděl ohrožení své vlastní identity, ale spíše podnět k oboustranému rozvoji a vzájemné výměně darů. Žil to tak přesvědčivě a kreativně, že se stal přítelem italských básníků a výtvarných umělců, stejně jako vyhledávaným duchovním otcem, který chápal duchovní život sám jako umění. Neudivuje, že vysokým státním vyznamenání ocenil president Italské republiky Tomáše Špidlíka – rodáka z moravských Boskovic – za přínos italské kultuře. Svým životem a dílem nám Špidlík ukazuje cestu ke svěžím duchovním zdrojům křesťanského Východu, které mohou probudit povědomí i vlastních zdrojů Západu. Jak veliká je žízeň, o tom svědčí úspěch, který sklízí v západním světě kniha Upřímné vyprávění ruského poutníka svému duchovnímu Otci, která uvádí do modlitby srdce.

S touto orientací byl Špidlík v plném souladu nejen se slovanským papežem Janem Pavlem II. Rovněž i německý papež, který i volbou svého jména Benedikt representuje spíše západoevropský intelektualismus, je přesvědčen, že rozum a srdce se musí spojit . Při pohřebních obřadech kardinála Špidlíka Benedikt XVI. tuto pravdu vyzvihl, když řekl „[…] záměrně jsem použil obraz „srdce“, protože, jak mnozí z vás vědí, Otec Špidlík si vybral jako motto svého kardinálního erbu: „Ex Toto Corde“ (z celého srdce). Od počátku ve východní spiritualitě srdce je symbol modlitby, místem setkání člověka s Bohem, ale také s lidmi, ba s celým vesmírem.“ Imposantní teologický odkaz Tomáše Špidlíka otevírá obzory na mnohotvárnou krásu rodící se z duchovního spojení Východu se Západem. Jak blízcí si byli v tomto český jesuita Tomáš Špidlík a slovanský papež Jan Pavel II. nám ozřejmil jeho nástupce papež Benedikt XVI., když v homilii u příležitosti Špidlíkových devadesátin řekl: „Kardinál Špidlík utkal během let živou a v mnoha ohledech originální teologickou visi, organicky se v ní sbíhají křesťanský Východ a Západ ve vzájemně se v ní obohacující výměnu darů. Základem této vise je život v Duchu; princip poznání: láska; studium: zasvěcení do duchovní paměti; dialog s konkrétním člověkem. [...] Prozřetelnost je svedla dohromady a nechala je spolupracovat pro dobro Církve, aby se naučila dýchat naplno oběma stranami plic.“ Církevní Otec Řehoř Naziánský chtěl svou teologickou poesií nechat mluvit Boha řecky. Po jeho příkladu, Konstantin-Cyril překladem posvátných knih chtěl, aby Bůh mluvil ve slovanském jazyce. Tomáš Špidlík se vydal ve stopách obou a nechal mluvit Boha v jazyce srozumitelném pro současné lidi, ohrožené odosobněnou a odosobňující masovou kulturou. Je to jazyk úcty k lidské osobě v její jedinečnosti, neopakovatelnosti a svobodě v lásce.

Špidlík byl přesvědčen, že evropské myšlení založené na Bibli, řecké filosofii a římském právu nevyústilo do skutečné syntézy, neboť se „po staletí vyčerpávalo postupnou, ale stále více zoufalou snahou převést duchovní vidění světa do rozumových pojmů a pak, což je ještě horší, vyzkoumat náboženskou zkušenost jako zkušenost vědeckou, popsat a měřit ji positivistickou metodou. Výsledek nemohl být než jediný: atheismus. Odmítnutím mystické osobní kontemplace se odmítá také její objekt: Bůh Otec“ . Kolaps hodnot, kterého jsme dnes svědky v Evropské unii, je toho důsledkem. Ve své knize L’idée russe. Une autre vision de l’homme Špidlík představuje křesťanský personalismus moderních ruských myslitelů, vybírajíce vše, co může obohatit dnešní myšlení. Zájem, jaký tato kniha, publikovaná roku 1994 ve Francii, vzbudila u řady politických protagonistů „evropské integrace, dává za pravdu filosofovi Karlovi Máchovi, který ji nazval „příručka pro státníky“. Proti chápání člověka jakožto individua slovanští myslitelé staví visi člověka jako osoby. Starý kontinent – je přesvědčen Špidlík – nebude moci předat své hodnoty mladým národům, které klepou na jeho dveře, pokud nebude schopen vypracovat evropskou duchovní syntésu, kterou jim mohl nabídmout. Tato syntésa ale nemůže vzniknout bez přispění slovanského světa. Ten však dosud neřekl své rozhodující slovo. Jaké by mělo být toto slovo? Máme za to, že jej lze spatřit v duchovnosti srdce, které Špidlík věnoval celé své badatelské úsilí. Žijeme mezi dvěma světy, východním a západním. Český kardinál znal oba dva světy do hloubky, byl jejich živou syntésou. Syntésa není kompromis nebo většinové rozhodnutí, ale organicky rostoucí jednota, která začleňuje rozmanitost do pestrého celku. Pouze živá osoba v sobě dokáže sjednotit různé reality, překonajíc protiklady jednotící silou lásky.

Jak učitel, tak otec jsou pedagogové. Chtějí-li předat své vědomosti, musí mít v lásce ty, které vzdělávají. Tento ideál, který uskutečnili Cyril a Metoděj, najdeme i v profesoru Špidlíkovi, který uměl přizpůsobit svůj jazyk těm, které měl před sebou. Složité pojmy mystiky dokázal vysvětlit i prostému člověku. Stejně tak bratři ze Soluně se neobraceli jen k elitě, ale ke každému. Nevnucovali „barbarům“svou rafinovanou kulturu byzantskou – jak by se mohlo očekávat od řeckých učenců – ale dali svůj intelektuální potenciál do vzniku nové slovanské kulturní tradici. Překladem posvátných knih do slovanského jazyka a jeho zavedením do liturgie položili základy nové nezávislé autochtonní kultury. Stojí za zamyšlení skutečnost, že žádný z franckých misionářů, kteří jako první přinesli křesťanskou víru na Moravu a dokonce i mluvili slovansky, se nezapsali do paměti lidu a nejsou uctíváni.

Historik Dušan Třeštík na závěr své knihy o vzniku Velké Moravy předkládá úvahu o slovanském pojmu pravda vycházeje z archeologických nálezů z první poloviny 9. století v Mikulčicích . Jedná se o nákončí opasku ve tvaru knihy. Takový artefakt se nenašel nikde, ani v karolínském ani v byzantském prostředí, ale pouze na území Moravy. Nákončí bylo v Evropě hlavním symbolem sociálního postavení (status) jeho nositele. Motiv knihy bývá obvykle znázorněn v Maiestas Domini, kde vidíme Krista žehnajícího z trůnu s Lex Dei v levé ruce. Autor Vita Methodii používá pro „Lex Dei“ starý právní slovanský pojem, a to právě „Pravda“. Pokud moravští šlechtici připínali na svůj pás symbol nové křesťanské pravdy, kterou si svobodně zvolili, vyjadřovali tímto způsobem své rozhodnutí něco napravit, narovnat, uvést zpět do správného, nepokřiveného stavu, na rovnou a správnou cestu. Přitom slovanská pravda není něco, co by bylo jednou dáno jako neměnné a pevné, ale něco, čeho se dosahuje výměnou názorů diskusí a dialogem, tedy komunikací opravujíc a debatujíc a napravujíc. Snaha napravit Říši a Církev je toho přímou součástí .
Pravda Boží nebo právo Boží vnáší pořádek do společnosti, reformuje morálku a objasňuje pravdu víry. To chtěl Rostislav pro Moravu. Vysvětluje to, proč žádal Řím a pak Konstantinopol o učitele nebo biskupa a učitele nebo biskupa-učitele, „který by učil jasně a přesně zákon Boží a vysvětlil celou víru, zákon a cestu pravdy“. Moravané tedy chtěli postavit svou vlastní malou říši, vedle říše Franků, ale na stejném základu, na pravdě. Tyto úvahy laického historika se shodují s tím, co teolog Špidlík rád podtrhoval jako rys slovanské mentality: pravda pro Slovany není abstraktní, „objektivní“ a neměnná, ale konkrétní, osobní a živá. Vyrůstá ze života osob ve vzájemné lásce a neustálé snaze o morální nápravu.

Křesťanství není vázáno na žádné formy vlády nebo politiky, ale je nabídkou všeobecné spásy. Jednou pro vždy to vyjasnil konflikt Petra s Pavlem, který obhajoval svobodu od židovského zákona. Cyril a Metoděj neudělali nic jiného, než že vzali vážně Pavlovo učení o universálnosti křesťanství. Papež povolil používání slovanského jazyka v liturgii, protože v něm spatřil prostředek své „politiky“ křesťanského universalismu. Doufal, že tím uchrání a zachová „katolicitu“Církve, ohroženou separatistickými tendencemi. Podporou třetí politicky a církevně svébytné síly s vlastní kulturní identitou doufal, že zastaví rozpad spuštěný ideologií, která podmiňovala rozvoj křesťanství podřízeností státu. Tento duchovní a zároveň politický počin byl v plném slova smyslu ekumenický .Tato originální myšlenka neodvozovat legitimitu nově se formujícího státu od Říše, nýbrž přímo od Boha, poskytuje novým politickým subjektům obdobnou legitimitu, jakou měla Říše samotná. Kromě této státoprávní legitimity existovala také legitimita kulturní. Právě té chtěl Konstantin-Cyril dosáhnout pro Moravu a střední Evropu zavedením slovanské řeči do liturgie. Na rozdíl od Moravanů měřili ostatní „barbaři“ svou kulturní legitimitu mírou svého „římanství“, tj. snahou stát se „latinskými křesťany“. Vedle latiny, řečtiny a hebrejštiny považoval Konstantin-Cyril a Metoděj i „barbarské jazyky“ za kulturní. Tím vytvořili model integrace „dělníků poslední hodiny“ do rodiny evropských států. Tento model přetrval samotnou existenci Velkomoravské říše a je dnes zvlášť aktuální.

V kryptě basiliky sv. Mikuláše v Bari se uchovává ikona Tonina Buxe (její věrná kopie zdobí kapli Papežské koleje Jana Nepomuckého v Římě) vytvořená na začátku roku 1981. V popředí je znázorněno vzájemné objetí tří svatých: Benedikta, Cyrila a Metoděje na pozadí siluet hor Athos a Monte Cassino. V dolní části je vyobrazen papež Pavel VI. s patriarchou Athenagorasem I. při zrušení exkomunikací z r. 1054. Dále je v ikoně vyobrazen papež Jan Pavel II. proklamující apoštolský list Egregiae virtutis (v roce 1980). Toto ekumenické setkání mezi Východem a Západem je dílo Ducha svatého – poukazem na to je holubice nad scénou – a není jen zbožným přáním do budoucna. Liber memorialis, tzv. Liber confraternitatum, nalezený v klášteře na ostrově Reichenau na Bodamském jezeře svědčí o tom, že se sv. Metoděj se syny svatého Benedikta opravdu setkal. Tento kodex popisuje setkání velmi konkrétním způsobem . Po návratu z Říma jako arcibiskup Panonie a Moravy byl Metoděj zatčen bavorskými biskupy, kteří nerespektovali rozhodnutí papeže Hadriána II., Metoděje považovali za vetřelce na jejich kanonickém území a drželi jej tři roky v zajetí. Mělo se za to, že se tak stalo v Ellwangen. Nález Liber confraternitatum říšského kláštera v Reichenau nám odhaluje, že je potřeba poopravit dosavadní topografii mise Cyrila a Metoděje, která dospěla až k současné švýcarsko-německé hranici.

Můžeme si položit otázku, proč nás na první pohled „neúspěšný experiment“ cyrilometodějské mise stále inspiruje. To, čeho Slované chtěli dosáhnout politicky, kulturně a církevně, byli povoláni dosáhnout duchovně. Svým dílem Otec Špidlík docenil skutečný nadčasový dosah poslání slovanských věrozvěstů, totiž položit základy slovanské spirituality. Svatí bratři ze Soluně pochopili zvláštní poslání Slovanů v jejich době: stát se mostem mezi Východem a Západem, a tak zabránit rozdělení křesťanstva. Bylo ovšem už pozdě. Svět byl již duchovně rozštěpen a Slované – místo, aby tomu zabránili, se toho stali sami obětí. Byli rozděleni a jsou dodnes rozděleni jak kulturně tak nábožensky. Pokus sjednotit je ve dvacátém století selhal, protože jej prováděla komunistická diktatura.

Teprve slovanský papež vyvede Slovany jako Mojžíš z politické a kulturní poroby. Povýšením slovanských apoštolů Cyrila a Metoděje v roce 1980 na spolupatrony Evropy (vedle sv. Benedikta) vytvořil Jan Pavel II. (1978–2005) prostor v západní mentalitě pro nový, skutečně „katolický“ model evropského soužití, který zahrnuje vše, co spojuje – zatímco jinakost vnímá jako obohacení. Po pádu železné opony připutoval papež v roce 1990 Velehrad, odkud apeloval na slovanské národy osvobozené od jha totalitních režimů, aby nabídly svou bolestnou zkušenost jako příspěvek k duchovní obnově celé Evropy. Skutečnost, že římský biskup přijel vyslovit tuto výzvu právě na Moravu, poukázala na zdroj, ze kterého je třeba čerpat: duchovní odkaz svatých řeckých bratrů. Je významné, že patroni Evropy – Benedikt, Cyril a Metoděj – jsou všichni mniši, tudíž representují duchovně kontemplativní dimensi křesťanství a jsou tím inspirací pro nás .

Nezdar byzantsko-slovanské misie a církevně-politické strategie jednoty v pluralitě, dal volný průchod rozdělení Církve na východní a západní, katolickou a pravoslavnou, dokonané o dvě století později 1054 velkým schismatem. Na tisíc let se narušil, ba přerušil úzký kontakt mezi těmito dvěma světy, pro Církev tak vitálně důležitý. Církev pomalu přestala dýchat oběma plícemi, nabrala jednostranný směr vývoje a uzavřela se sama do sebe i světu. Nedostatkem kyslíku organismus strádá a ztrácí vitalitu. Druhý vatikánský sněm otevřel dveře. Nenadešel pro Slovany čas říci své slovo této době a nabídnout světu svou spiritualitu života? Jan Pavel II. a Tomáš Špidlík byli přesvědčeni, že ano. A ukázali nám cestu. Proto lze tyto dva velké muže označit za nové Cyrila a Metoděje.

Kardinál Špidlík zemřel v Římě, 16. dubna 2010 a očekává vzkříšení v basilice na Velehradě. Jeho přítomnost opět na Moravě, i když posmrtná, je výzvou hledat v díle svatých Cyrila a Metoděje inspiraci pro Evropu dneška i zítřka.
Richard Čemus SJ

neděle 24. března 2013

Odpoledne, druhý den konkláve. Musím jít na náměstí, co kdyby byl nový papež zvolen již odpoledne? Čekání v dešti bylo dlouhé, ale hodiny se příliš nevlekly. Naštěstí, po setmění pomalu ustával i déšť, a když se ukázal bílý dým a na svatopetrské bazilice se rozezněly zvony, dopadaly na obrovský dav už jen poslední kapky.

„Máme papeže!“ – lekl jsem se, protože dav se pohnul směrem dopředu. Začalo být „husto“, naštěstí jen tak, že se to dalo vydržet. Začal jsem komunikovat s lidmi, kteří teď byli blíže než mi je normálně vlastní. Byli to římané. Hodinu čekání na oznámení jména jsme prožili v přerušovaném dialogu. Kdo to asi bude? My už itala nechceme, ať je to raděj někdo, kdo má blízko k lidem, pastýř. Třeba někdo z Ameriky, začínáme vzpomínat na jména kardinálů, o kterých se mluvilo. Jméno „Bergoglio“ nikdo nevyslovil, nikdo z nás je neznal. Pak se pohnul závěs na lodžii.

„Annuntio vobis gaudium magnum: habemus papam!“ V ryku, který nastal, jsem jen stěží zachytil jméno nového pontifika, a za okamžik nastalo všeobecné ptaní: jaké si dal jméno?
Až po chvíli to začalo být jasnější, když někde opodál začala skupinka lidí skandovat: Fran-ces-co. Později se ze zpráv dozvím, že si nepřeje, aby se ke jménu přidávala číslovka. Ještě nikdy předtím se nestalo, aby se nově zvolený papež sklonil před věřícími na svatopetrském náměstí, a dříve, než jim udělí požehnání, prosil o jejich modlitbu a požehnání pro svou službu.

V té chvíli jsem si ještě neuvědomoval (a zřejmě mi to, stejně jako mnoha a mnoha lidem ještě zdaleka naplno nedochází), co znamená zvolení Jorge Mario Bergoglia, prvního jezuity, původem z latinské Ameriky. Čekal jsem určitě někoho mladšího, zatímco on letos dovrší 77 let. Čekal jsem někoho, kdo bude schopen „ovládnout“ římskou kurii, a kardinálové zvolili papeže, který nemohl mít ke kurii dále (ale možná právě to mu dá ten správný odstup, aby za pomoci vhodných lidí na patřičných místech, pomohl kurii vtisknout výrazně služebný ráz – vždyť jedná jeho jménem!). Čekal jsem někoho, kdo by byl skutečným pastýřem ovcí, a ano, je to skutečně on, pastýř, zastánce chudých, a to tak radikálně, že to mnohé bude jistě nemálo znepokojovat.

Již jeho první vystoupení ukazují velmi zásadní postoj otevřenosti navenek. Církev nesmí zůstat uzavřena, nesmí si žít jen sama pro sebe. Být svědky Kristovy milosrdné lásky: „Pán se nikdy neunaví v odpouštění. Nikdy!“ V promluvě k mladým na Květnou neděli: „Prosím vás, nenechte se okrást o naději! Nenechte ukrást naději, kterou nám dává Ježíš.“ (…) „Mladí musí říci světu: je dobré následovat Ježíše; je dobré jít s Ježíšem. Ježíšovo poselství je dobré; je dobré vyjít ze sebe sama, na periferii světa a existence, a přinášet Ježíše.“ Další aktuální téma – chránit stvoření: „Chtěl bych, prosím, požádat všechny, kdo zaujímají zodpovědná místa na ekonomickém, politickém a sociálním poli, všechny muže a ženy dobré vůle: buďme ochránci stvoření, Božího plánu vepsaného do přírody, strážci bližních, životního prostředí; nedovolujme znamením zkázy a smrti, aby provázela putování tohoto našeho světa! Avšak, abychom mohli chránit, musíme také pečovat sami o sebe! Pamatujme na to, že nenávist, závist a pýcha špiní život! Chránit tedy znamená bdít nad svými city, nad svým srdcem, protože právě odtamtud vycházejí dobré a zlé úmysly: ty, které budují, i ty, které ničí! Nesmíme mít strach před dobrotou, ba ani před něhou!"

Nejsilněji ze všech jeho promluv zaznívá touha probudit a povzbudit církev, aby byla opravdu a naplno církví pro chudé, ztracené a opuštěné, jak to řekl i při své první generální audienci (je to jakýsi úvod k prožití svatého týdne a vysvětlení, proč na Zelený čtvrtek nebude slavit obřady v římské katedrále ale ve vězení pro mladistvé): „Prožívat Svatý týden, znamená podílet se stále více na logice Boha, logice kříže, která není v první řadě logikou bolesti a smrti, nýbrž lásky a sebedarování, jež vede k životu. Znamená to účastnit se logiky evangelia. Následovat, provázet Krista a zůstat s Ním, vyžaduje jakési vyjití ze sebe. Vyjití ze sebe sama, ze znaveného a zvykového způsobu života víry, z pokušení uzavírat se do vlastních schémat, která zužují horizont Boží kreativity. Bůh vyšel ze sebe, aby přišel mezi nás, rozbil svůj stan mezi námi, aby nám přinesl svoje milosrdenství, které zachraňuje a obdařuje nadějí. Také my, chceme-li jej následovat a zůstávat s Ním, nesmíme se spokojit s přebýváním v ohrádce devětadevadesáti ovcí, ale musíme vyjít a hledat spolu s Ním ztracenou ovci, tu nejvzdálenější. Toto si pamatujme: vyjít ze sebe jako Ježíš, jako Bůh vyšel ze sebe v Ježíši a Ježíš vyšel ze sebe kvůli nám všem.“ (…) „Svatý týden je časem milosti, kterou nám dává Pán, aby otevřel brány našeho srdce, našeho života, našich farností – trápí mne tolik uzavřených farností – a aby otevřel hnutí a sdružení, abychom vyšli ze sebe vstříc druhým, stali se bližními a nesli světlo a radost své víry. Vždycky vycházet ze sebe! A to s láskou a něhou Boží, v úctě a trpělivosti, s vědomím, že my klademe k dílu své ruce, své nohy a své srdce, ale Bůh je potom vede a dává našim skutkům plodnost. Přeji všem, abychom tyto dny dobře prožili, odvážně následovali Pána a nesli v sobě paprsek Jeho lásky všem, které potkáme.“

Díky, Bože, za dar tohoto nového papeže, Svatého Otce Františka.

úterý 12. března 2013

Po osmi letech se na svatopetrském náměstí v Římě znovu shromažďují davy věřících v očekávání bílého dýmu, který oznámí úspěšnou volbu nového papeže. V minulých dnech se davy novinářů vrhaly na kardinály a podrobnosti o jejich tajných jednáních se objevovaly v novinách i v televizním vysílání. Ty ovšem až na výjimky nebyly vynášeny podvodně, ale vatikánský tiskový mluvčí P. Federico Lombardi o těchto jednáních souhrnně informoval. Informoval o obsahu, nikoliv o osobách přispívajících. Nyní, krátce po začátku konkláve, mne překvapuje jak velké množství lidí čeká na výsledek již prvního hlasování. Já, s relativní jistotou že z prvního hlasování nový papež nevzejde, zůstávám v koleji a komín na Sixtině sleduji přes televizní kanál CTV (Centro Televisivo Vaticano).


Předpokládá se, že hlasování by nemělo trvat příliš dlouho, to jistě uvidíme. Co však můžeme říci s jistotou je to, že naprostá většina úvah o novém papeži, týkající se například národnosti, věku či barvy pleti nejsou tím, co by bylo směrodatné. Mají to ti novináři těžké. Napsat něco musí, a zároveň to podstatné jim nikdo neřekne.

Kardinálové nevolí podle schémat, jaká známe z politiky. Každý z kardinálů při odevzdávání hlasu, pod monumentální freskou Posledního soudu, říká: "Volám za svědka Krista Pána, který mne bude soudit, že dávám svůj hlas tomu, kterého, podle mého mínění, chce Bůh, aby byl zvolen". Volají tedy Krista za svědka volby, která má být zároveň podle Boha a zároveň vyjádřením lidského rozhodování. Bůh rád zasahuje do dějin skrze člověka, to je logika vtělení. Oddělovat příliš Boha od člověka není zrovna křesťanské.

Nemusíme tedy hned považovat za skandál, jestliže se kardinálové seskupují na pozicích, které ovšem nejsou ani tolik ve prospěch toho či onoho jména, jako spíše ve prospěch určitých charakteristik, kterými by se měl papež vyznačovat. Je jisté, že zde budou touhy, víceméně protichůdné a zároveň obojí potřebné, aby byl papež zárukou autentické obnovy církve, a zároveň ochráncem tradice, pokladu víry předávané už od apoštolů.

A dál? Musí být silnou osobností? Možná, ale spíše pevný a neoblomný vůči všemu, co útočí na dnešního člověka a tedy i křesťana a potažmo na církev. Měl by znát hodně jazyků? Tertulián říká, že stačí dva: jazyk Boží a jazyk lidský. Měl by být sympatický, a foto- a tele-genický? Jistě to pomůže, ale především by měl být schopen předat pravou radost člověku, který je ohlušen zábavou. Měl by být mladý? Jistě, i v pokročilém věku, jak to nádherně dokázali poslední tři papežové.

Extra omnes. Zůstáváme venku a čekáme, mnozí jistě v modlitbě a v tichém respektu k lidské volbě "podle Boha". Věřím v Ducha svatého a zároveň důvěřuji oněm 115 Božím mužům. I já volám za svědka Krista, který mne bude soudit, že až uslyším z lodžie svatopetrské baziliky jméno a uvidím tvář zvoleného, přijmu jej jako toho, o kterém jsem přesvědčen, že měl být zvolen "podle Boha", aby se ujal dědictví klíčů.

čtvrtek 14. února 2013

Po mnoha stoletích nastala situace, kdy se Petrův stolec neuprazdňuje papežovou smrtí, ale jeho odstoupením. Necítím se kompetentní hodnotit pontifikát papeže Benedikta, ale chtěl bych se podělit o pár myšlenek a pocitů, které mne v těchto dnech zasahují.

Je Popeleční středa, 13. únor 2013 a papež Benedikt XVI. předsedá poslední veřejné bohoslužbě. Jen letmo se dotýká svého rozhodnutí odstoupit, ale využívá příležitosti k poděkování věřícím a k prosbě o zvláštní vzpomínku v modlitbě. Dále se pak už věnuje začátku etapy, která potrvá čtyřicet dní a dovede nás k radosti Pánových Velikonoc, k vítězství Života nad smrtí. (…) Drazí bratři a sestry, začínáme s důvěrou a radostí postní dobu. Ať v nás mocně zní výzva k obrácení: „obraťte se k Bohu celým srdcem“ přijetím Jeho milosti, která z nás činí nové lidi onou překvapivou novostí, která je účastí na samotném životě Ježíšově. Není konec světa. Žijeme život víry v konkrétní době a v konkrétní situaci, a ani velké události nemohou odvést naši pozornost od toho podstatného.

Po svatém přijímání vystupuje kardinál Státní sekretář a pronáší poděkování: Vaše Svatosti, s pocity velkého pohnutí a hluboké úcty nejenom církev, ale celý svět přijal zprávu o Vašem rozhodnutí odstoupit z úřadu římského biskupa, nástupce svatého Petra. Nebyli bychom upřímní, Svatosti, kdybychom neřekli, že nám dnes na srdci neleží stín smutku. V těchto letech bylo Vaše magisterium otevřeným oknem do církve a světa a odráželo paprsky pravdy a lásky Boží, aby našemu putování propůjčovaly světlo a teplo, také a zvláště ve chvílích, kdy se na nebi stahují mračna. (…) Dnes večer chceme poděkovat Pánu za cestu, kterou církev ušla pod vedením Vaší Svatosti a chceme Vám říci z hloubi srdce, s velkými sympatiemi, pohnutím a obdivem: děkujeme Vám za to, že jste dal zářivý příklad prostého a skromného dělníka na vinici Páně, dělníka, který ale v každé chvíli dokázal uskutečňovat to nejdůležitější: nést Boha lidem a přivádět lidi k Bohu.

Těžko popsat atmosféru a emoce, které zažívám. Dívám se po lidech. Někteří mají v očích slzy (derou se do očí i mně), jiní, mnozí, se snaží ukořistit poslední fotografii. Nastává dlouho trvající potlesk, který nakonec přeruší papež sám: vraťme se k modlitbě – a pronáší závěrečnou modlitbu a uděluje požehnání. Potlesk znovu propuká a mísí se se zpěvem, který vyznává: non prævalebunt! – a brány pekelné ji nepřemohou!

Předtím ráno toho samého dne, při generální audienci, ještě před katechezí pronesl papež spontánně několik slov vysvětlení: Drazí bratři a sestry, jak víte, rozhodl jsem se (dlouhý potlesk) – díky za vaši sympatii! – rozhodl jsem se zříci služby, kterou mi Pán svěřil 19. dubna 2005. Udělal jsem to zcela svobodně pro dobro Církve, když jsem se předtím dlouho modlil a zkoumal před Bohem své svědomí, s plným vědomím závažnosti tohoto kroku, zároveň však i s vědomím, že nejsem s to naplňovat petrovské poslání s tou silou, které je k tomu třeba. Mám oporu a světlo v jistotě, že Církev je Kristova, a On nikdy nedopustí, aby jí chybělo Jeho vedení a Jeho péče. Všem vám děkuji za lásku a modlitbu, kterými jste mne doprovázeli. Děkuji vám! V těchto, pro mne nelehkých dnech, jsem cítil téměř tělesně sílu, kterou mi přináší láska Církve a Vaše modlitba. Modlete se i nadále za mne, za Církev, za příštího papeže. Pán nás povede.

Jistě, Pán nás povede, nemusíme se bát. On je ten, na kterého spoléháme, ne na člověka. Ale lidské spolupráce je třeba, ne že ne! Čím více mne zasahuje odchod toho, který Bohu a Církvi sloužil naplno do vysokého věku, tím více to zakouším jako výzvu: Koho pošlu, kdo nám půjde? (Iz 6,8)

To je samozřejmě výzva nejen pro nového nástupce sv. Petra, anebo pro ty, které si Pán volá nebo povolá v budoucnosti. Také my, kteří Pánu sloužíme třeba už dlouho a mnozí též „profesionálně”, jsme konfrontovaní s otázkou po otevřenosti a disponibilitě vůči Bohu i lidem.

Pro tuto postní dobu nám může být světlem i ta krátká uvozovací větička, kterou papež utišoval dojaté davy: vraťme se k modlitbě! Celým srdcem…

Svatý Otče, díky!