neděle 24. března 2013

Odpoledne, druhý den konkláve. Musím jít na náměstí, co kdyby byl nový papež zvolen již odpoledne? Čekání v dešti bylo dlouhé, ale hodiny se příliš nevlekly. Naštěstí, po setmění pomalu ustával i déšť, a když se ukázal bílý dým a na svatopetrské bazilice se rozezněly zvony, dopadaly na obrovský dav už jen poslední kapky.

„Máme papeže!“ – lekl jsem se, protože dav se pohnul směrem dopředu. Začalo být „husto“, naštěstí jen tak, že se to dalo vydržet. Začal jsem komunikovat s lidmi, kteří teď byli blíže než mi je normálně vlastní. Byli to římané. Hodinu čekání na oznámení jména jsme prožili v přerušovaném dialogu. Kdo to asi bude? My už itala nechceme, ať je to raděj někdo, kdo má blízko k lidem, pastýř. Třeba někdo z Ameriky, začínáme vzpomínat na jména kardinálů, o kterých se mluvilo. Jméno „Bergoglio“ nikdo nevyslovil, nikdo z nás je neznal. Pak se pohnul závěs na lodžii.

„Annuntio vobis gaudium magnum: habemus papam!“ V ryku, který nastal, jsem jen stěží zachytil jméno nového pontifika, a za okamžik nastalo všeobecné ptaní: jaké si dal jméno?
Až po chvíli to začalo být jasnější, když někde opodál začala skupinka lidí skandovat: Fran-ces-co. Později se ze zpráv dozvím, že si nepřeje, aby se ke jménu přidávala číslovka. Ještě nikdy předtím se nestalo, aby se nově zvolený papež sklonil před věřícími na svatopetrském náměstí, a dříve, než jim udělí požehnání, prosil o jejich modlitbu a požehnání pro svou službu.

V té chvíli jsem si ještě neuvědomoval (a zřejmě mi to, stejně jako mnoha a mnoha lidem ještě zdaleka naplno nedochází), co znamená zvolení Jorge Mario Bergoglia, prvního jezuity, původem z latinské Ameriky. Čekal jsem určitě někoho mladšího, zatímco on letos dovrší 77 let. Čekal jsem někoho, kdo bude schopen „ovládnout“ římskou kurii, a kardinálové zvolili papeže, který nemohl mít ke kurii dále (ale možná právě to mu dá ten správný odstup, aby za pomoci vhodných lidí na patřičných místech, pomohl kurii vtisknout výrazně služebný ráz – vždyť jedná jeho jménem!). Čekal jsem někoho, kdo by byl skutečným pastýřem ovcí, a ano, je to skutečně on, pastýř, zastánce chudých, a to tak radikálně, že to mnohé bude jistě nemálo znepokojovat.

Již jeho první vystoupení ukazují velmi zásadní postoj otevřenosti navenek. Církev nesmí zůstat uzavřena, nesmí si žít jen sama pro sebe. Být svědky Kristovy milosrdné lásky: „Pán se nikdy neunaví v odpouštění. Nikdy!“ V promluvě k mladým na Květnou neděli: „Prosím vás, nenechte se okrást o naději! Nenechte ukrást naději, kterou nám dává Ježíš.“ (…) „Mladí musí říci světu: je dobré následovat Ježíše; je dobré jít s Ježíšem. Ježíšovo poselství je dobré; je dobré vyjít ze sebe sama, na periferii světa a existence, a přinášet Ježíše.“ Další aktuální téma – chránit stvoření: „Chtěl bych, prosím, požádat všechny, kdo zaujímají zodpovědná místa na ekonomickém, politickém a sociálním poli, všechny muže a ženy dobré vůle: buďme ochránci stvoření, Božího plánu vepsaného do přírody, strážci bližních, životního prostředí; nedovolujme znamením zkázy a smrti, aby provázela putování tohoto našeho světa! Avšak, abychom mohli chránit, musíme také pečovat sami o sebe! Pamatujme na to, že nenávist, závist a pýcha špiní život! Chránit tedy znamená bdít nad svými city, nad svým srdcem, protože právě odtamtud vycházejí dobré a zlé úmysly: ty, které budují, i ty, které ničí! Nesmíme mít strach před dobrotou, ba ani před něhou!"

Nejsilněji ze všech jeho promluv zaznívá touha probudit a povzbudit církev, aby byla opravdu a naplno církví pro chudé, ztracené a opuštěné, jak to řekl i při své první generální audienci (je to jakýsi úvod k prožití svatého týdne a vysvětlení, proč na Zelený čtvrtek nebude slavit obřady v římské katedrále ale ve vězení pro mladistvé): „Prožívat Svatý týden, znamená podílet se stále více na logice Boha, logice kříže, která není v první řadě logikou bolesti a smrti, nýbrž lásky a sebedarování, jež vede k životu. Znamená to účastnit se logiky evangelia. Následovat, provázet Krista a zůstat s Ním, vyžaduje jakési vyjití ze sebe. Vyjití ze sebe sama, ze znaveného a zvykového způsobu života víry, z pokušení uzavírat se do vlastních schémat, která zužují horizont Boží kreativity. Bůh vyšel ze sebe, aby přišel mezi nás, rozbil svůj stan mezi námi, aby nám přinesl svoje milosrdenství, které zachraňuje a obdařuje nadějí. Také my, chceme-li jej následovat a zůstávat s Ním, nesmíme se spokojit s přebýváním v ohrádce devětadevadesáti ovcí, ale musíme vyjít a hledat spolu s Ním ztracenou ovci, tu nejvzdálenější. Toto si pamatujme: vyjít ze sebe jako Ježíš, jako Bůh vyšel ze sebe v Ježíši a Ježíš vyšel ze sebe kvůli nám všem.“ (…) „Svatý týden je časem milosti, kterou nám dává Pán, aby otevřel brány našeho srdce, našeho života, našich farností – trápí mne tolik uzavřených farností – a aby otevřel hnutí a sdružení, abychom vyšli ze sebe vstříc druhým, stali se bližními a nesli světlo a radost své víry. Vždycky vycházet ze sebe! A to s láskou a něhou Boží, v úctě a trpělivosti, s vědomím, že my klademe k dílu své ruce, své nohy a své srdce, ale Bůh je potom vede a dává našim skutkům plodnost. Přeji všem, abychom tyto dny dobře prožili, odvážně následovali Pána a nesli v sobě paprsek Jeho lásky všem, které potkáme.“

Díky, Bože, za dar tohoto nového papeže, Svatého Otce Františka.