čtvrtek 14. února 2013

Po mnoha stoletích nastala situace, kdy se Petrův stolec neuprazdňuje papežovou smrtí, ale jeho odstoupením. Necítím se kompetentní hodnotit pontifikát papeže Benedikta, ale chtěl bych se podělit o pár myšlenek a pocitů, které mne v těchto dnech zasahují.

Je Popeleční středa, 13. únor 2013 a papež Benedikt XVI. předsedá poslední veřejné bohoslužbě. Jen letmo se dotýká svého rozhodnutí odstoupit, ale využívá příležitosti k poděkování věřícím a k prosbě o zvláštní vzpomínku v modlitbě. Dále se pak už věnuje začátku etapy, která potrvá čtyřicet dní a dovede nás k radosti Pánových Velikonoc, k vítězství Života nad smrtí. (…) Drazí bratři a sestry, začínáme s důvěrou a radostí postní dobu. Ať v nás mocně zní výzva k obrácení: „obraťte se k Bohu celým srdcem“ přijetím Jeho milosti, která z nás činí nové lidi onou překvapivou novostí, která je účastí na samotném životě Ježíšově. Není konec světa. Žijeme život víry v konkrétní době a v konkrétní situaci, a ani velké události nemohou odvést naši pozornost od toho podstatného.

Po svatém přijímání vystupuje kardinál Státní sekretář a pronáší poděkování: Vaše Svatosti, s pocity velkého pohnutí a hluboké úcty nejenom církev, ale celý svět přijal zprávu o Vašem rozhodnutí odstoupit z úřadu římského biskupa, nástupce svatého Petra. Nebyli bychom upřímní, Svatosti, kdybychom neřekli, že nám dnes na srdci neleží stín smutku. V těchto letech bylo Vaše magisterium otevřeným oknem do církve a světa a odráželo paprsky pravdy a lásky Boží, aby našemu putování propůjčovaly světlo a teplo, také a zvláště ve chvílích, kdy se na nebi stahují mračna. (…) Dnes večer chceme poděkovat Pánu za cestu, kterou církev ušla pod vedením Vaší Svatosti a chceme Vám říci z hloubi srdce, s velkými sympatiemi, pohnutím a obdivem: děkujeme Vám za to, že jste dal zářivý příklad prostého a skromného dělníka na vinici Páně, dělníka, který ale v každé chvíli dokázal uskutečňovat to nejdůležitější: nést Boha lidem a přivádět lidi k Bohu.

Těžko popsat atmosféru a emoce, které zažívám. Dívám se po lidech. Někteří mají v očích slzy (derou se do očí i mně), jiní, mnozí, se snaží ukořistit poslední fotografii. Nastává dlouho trvající potlesk, který nakonec přeruší papež sám: vraťme se k modlitbě – a pronáší závěrečnou modlitbu a uděluje požehnání. Potlesk znovu propuká a mísí se se zpěvem, který vyznává: non prævalebunt! – a brány pekelné ji nepřemohou!

Předtím ráno toho samého dne, při generální audienci, ještě před katechezí pronesl papež spontánně několik slov vysvětlení: Drazí bratři a sestry, jak víte, rozhodl jsem se (dlouhý potlesk) – díky za vaši sympatii! – rozhodl jsem se zříci služby, kterou mi Pán svěřil 19. dubna 2005. Udělal jsem to zcela svobodně pro dobro Církve, když jsem se předtím dlouho modlil a zkoumal před Bohem své svědomí, s plným vědomím závažnosti tohoto kroku, zároveň však i s vědomím, že nejsem s to naplňovat petrovské poslání s tou silou, které je k tomu třeba. Mám oporu a světlo v jistotě, že Církev je Kristova, a On nikdy nedopustí, aby jí chybělo Jeho vedení a Jeho péče. Všem vám děkuji za lásku a modlitbu, kterými jste mne doprovázeli. Děkuji vám! V těchto, pro mne nelehkých dnech, jsem cítil téměř tělesně sílu, kterou mi přináší láska Církve a Vaše modlitba. Modlete se i nadále za mne, za Církev, za příštího papeže. Pán nás povede.

Jistě, Pán nás povede, nemusíme se bát. On je ten, na kterého spoléháme, ne na člověka. Ale lidské spolupráce je třeba, ne že ne! Čím více mne zasahuje odchod toho, který Bohu a Církvi sloužil naplno do vysokého věku, tím více to zakouším jako výzvu: Koho pošlu, kdo nám půjde? (Iz 6,8)

To je samozřejmě výzva nejen pro nového nástupce sv. Petra, anebo pro ty, které si Pán volá nebo povolá v budoucnosti. Také my, kteří Pánu sloužíme třeba už dlouho a mnozí též „profesionálně”, jsme konfrontovaní s otázkou po otevřenosti a disponibilitě vůči Bohu i lidem.

Pro tuto postní dobu nám může být světlem i ta krátká uvozovací větička, kterou papež utišoval dojaté davy: vraťme se k modlitbě! Celým srdcem…

Svatý Otče, díky!