neděle 24. března 2013

Odpoledne, druhý den konkláve. Musím jít na náměstí, co kdyby byl nový papež zvolen již odpoledne? Čekání v dešti bylo dlouhé, ale hodiny se příliš nevlekly. Naštěstí, po setmění pomalu ustával i déšť, a když se ukázal bílý dým a na svatopetrské bazilice se rozezněly zvony, dopadaly na obrovský dav už jen poslední kapky.

„Máme papeže!“ – lekl jsem se, protože dav se pohnul směrem dopředu. Začalo být „husto“, naštěstí jen tak, že se to dalo vydržet. Začal jsem komunikovat s lidmi, kteří teď byli blíže než mi je normálně vlastní. Byli to římané. Hodinu čekání na oznámení jména jsme prožili v přerušovaném dialogu. Kdo to asi bude? My už itala nechceme, ať je to raděj někdo, kdo má blízko k lidem, pastýř. Třeba někdo z Ameriky, začínáme vzpomínat na jména kardinálů, o kterých se mluvilo. Jméno „Bergoglio“ nikdo nevyslovil, nikdo z nás je neznal. Pak se pohnul závěs na lodžii.

„Annuntio vobis gaudium magnum: habemus papam!“ V ryku, který nastal, jsem jen stěží zachytil jméno nového pontifika, a za okamžik nastalo všeobecné ptaní: jaké si dal jméno?
Až po chvíli to začalo být jasnější, když někde opodál začala skupinka lidí skandovat: Fran-ces-co. Později se ze zpráv dozvím, že si nepřeje, aby se ke jménu přidávala číslovka. Ještě nikdy předtím se nestalo, aby se nově zvolený papež sklonil před věřícími na svatopetrském náměstí, a dříve, než jim udělí požehnání, prosil o jejich modlitbu a požehnání pro svou službu.

V té chvíli jsem si ještě neuvědomoval (a zřejmě mi to, stejně jako mnoha a mnoha lidem ještě zdaleka naplno nedochází), co znamená zvolení Jorge Mario Bergoglia, prvního jezuity, původem z latinské Ameriky. Čekal jsem určitě někoho mladšího, zatímco on letos dovrší 77 let. Čekal jsem někoho, kdo bude schopen „ovládnout“ římskou kurii, a kardinálové zvolili papeže, který nemohl mít ke kurii dále (ale možná právě to mu dá ten správný odstup, aby za pomoci vhodných lidí na patřičných místech, pomohl kurii vtisknout výrazně služebný ráz – vždyť jedná jeho jménem!). Čekal jsem někoho, kdo by byl skutečným pastýřem ovcí, a ano, je to skutečně on, pastýř, zastánce chudých, a to tak radikálně, že to mnohé bude jistě nemálo znepokojovat.

Již jeho první vystoupení ukazují velmi zásadní postoj otevřenosti navenek. Církev nesmí zůstat uzavřena, nesmí si žít jen sama pro sebe. Být svědky Kristovy milosrdné lásky: „Pán se nikdy neunaví v odpouštění. Nikdy!“ V promluvě k mladým na Květnou neděli: „Prosím vás, nenechte se okrást o naději! Nenechte ukrást naději, kterou nám dává Ježíš.“ (…) „Mladí musí říci světu: je dobré následovat Ježíše; je dobré jít s Ježíšem. Ježíšovo poselství je dobré; je dobré vyjít ze sebe sama, na periferii světa a existence, a přinášet Ježíše.“ Další aktuální téma – chránit stvoření: „Chtěl bych, prosím, požádat všechny, kdo zaujímají zodpovědná místa na ekonomickém, politickém a sociálním poli, všechny muže a ženy dobré vůle: buďme ochránci stvoření, Božího plánu vepsaného do přírody, strážci bližních, životního prostředí; nedovolujme znamením zkázy a smrti, aby provázela putování tohoto našeho světa! Avšak, abychom mohli chránit, musíme také pečovat sami o sebe! Pamatujme na to, že nenávist, závist a pýcha špiní život! Chránit tedy znamená bdít nad svými city, nad svým srdcem, protože právě odtamtud vycházejí dobré a zlé úmysly: ty, které budují, i ty, které ničí! Nesmíme mít strach před dobrotou, ba ani před něhou!"

Nejsilněji ze všech jeho promluv zaznívá touha probudit a povzbudit církev, aby byla opravdu a naplno církví pro chudé, ztracené a opuštěné, jak to řekl i při své první generální audienci (je to jakýsi úvod k prožití svatého týdne a vysvětlení, proč na Zelený čtvrtek nebude slavit obřady v římské katedrále ale ve vězení pro mladistvé): „Prožívat Svatý týden, znamená podílet se stále více na logice Boha, logice kříže, která není v první řadě logikou bolesti a smrti, nýbrž lásky a sebedarování, jež vede k životu. Znamená to účastnit se logiky evangelia. Následovat, provázet Krista a zůstat s Ním, vyžaduje jakési vyjití ze sebe. Vyjití ze sebe sama, ze znaveného a zvykového způsobu života víry, z pokušení uzavírat se do vlastních schémat, která zužují horizont Boží kreativity. Bůh vyšel ze sebe, aby přišel mezi nás, rozbil svůj stan mezi námi, aby nám přinesl svoje milosrdenství, které zachraňuje a obdařuje nadějí. Také my, chceme-li jej následovat a zůstávat s Ním, nesmíme se spokojit s přebýváním v ohrádce devětadevadesáti ovcí, ale musíme vyjít a hledat spolu s Ním ztracenou ovci, tu nejvzdálenější. Toto si pamatujme: vyjít ze sebe jako Ježíš, jako Bůh vyšel ze sebe v Ježíši a Ježíš vyšel ze sebe kvůli nám všem.“ (…) „Svatý týden je časem milosti, kterou nám dává Pán, aby otevřel brány našeho srdce, našeho života, našich farností – trápí mne tolik uzavřených farností – a aby otevřel hnutí a sdružení, abychom vyšli ze sebe vstříc druhým, stali se bližními a nesli světlo a radost své víry. Vždycky vycházet ze sebe! A to s láskou a něhou Boží, v úctě a trpělivosti, s vědomím, že my klademe k dílu své ruce, své nohy a své srdce, ale Bůh je potom vede a dává našim skutkům plodnost. Přeji všem, abychom tyto dny dobře prožili, odvážně následovali Pána a nesli v sobě paprsek Jeho lásky všem, které potkáme.“

Díky, Bože, za dar tohoto nového papeže, Svatého Otce Františka.

úterý 12. března 2013

Po osmi letech se na svatopetrském náměstí v Římě znovu shromažďují davy věřících v očekávání bílého dýmu, který oznámí úspěšnou volbu nového papeže. V minulých dnech se davy novinářů vrhaly na kardinály a podrobnosti o jejich tajných jednáních se objevovaly v novinách i v televizním vysílání. Ty ovšem až na výjimky nebyly vynášeny podvodně, ale vatikánský tiskový mluvčí P. Federico Lombardi o těchto jednáních souhrnně informoval. Informoval o obsahu, nikoliv o osobách přispívajících. Nyní, krátce po začátku konkláve, mne překvapuje jak velké množství lidí čeká na výsledek již prvního hlasování. Já, s relativní jistotou že z prvního hlasování nový papež nevzejde, zůstávám v koleji a komín na Sixtině sleduji přes televizní kanál CTV (Centro Televisivo Vaticano).


Předpokládá se, že hlasování by nemělo trvat příliš dlouho, to jistě uvidíme. Co však můžeme říci s jistotou je to, že naprostá většina úvah o novém papeži, týkající se například národnosti, věku či barvy pleti nejsou tím, co by bylo směrodatné. Mají to ti novináři těžké. Napsat něco musí, a zároveň to podstatné jim nikdo neřekne.

Kardinálové nevolí podle schémat, jaká známe z politiky. Každý z kardinálů při odevzdávání hlasu, pod monumentální freskou Posledního soudu, říká: "Volám za svědka Krista Pána, který mne bude soudit, že dávám svůj hlas tomu, kterého, podle mého mínění, chce Bůh, aby byl zvolen". Volají tedy Krista za svědka volby, která má být zároveň podle Boha a zároveň vyjádřením lidského rozhodování. Bůh rád zasahuje do dějin skrze člověka, to je logika vtělení. Oddělovat příliš Boha od člověka není zrovna křesťanské.

Nemusíme tedy hned považovat za skandál, jestliže se kardinálové seskupují na pozicích, které ovšem nejsou ani tolik ve prospěch toho či onoho jména, jako spíše ve prospěch určitých charakteristik, kterými by se měl papež vyznačovat. Je jisté, že zde budou touhy, víceméně protichůdné a zároveň obojí potřebné, aby byl papež zárukou autentické obnovy církve, a zároveň ochráncem tradice, pokladu víry předávané už od apoštolů.

A dál? Musí být silnou osobností? Možná, ale spíše pevný a neoblomný vůči všemu, co útočí na dnešního člověka a tedy i křesťana a potažmo na církev. Měl by znát hodně jazyků? Tertulián říká, že stačí dva: jazyk Boží a jazyk lidský. Měl by být sympatický, a foto- a tele-genický? Jistě to pomůže, ale především by měl být schopen předat pravou radost člověku, který je ohlušen zábavou. Měl by být mladý? Jistě, i v pokročilém věku, jak to nádherně dokázali poslední tři papežové.

Extra omnes. Zůstáváme venku a čekáme, mnozí jistě v modlitbě a v tichém respektu k lidské volbě "podle Boha". Věřím v Ducha svatého a zároveň důvěřuji oněm 115 Božím mužům. I já volám za svědka Krista, který mne bude soudit, že až uslyším z lodžie svatopetrské baziliky jméno a uvidím tvář zvoleného, přijmu jej jako toho, o kterém jsem přesvědčen, že měl být zvolen "podle Boha", aby se ujal dědictví klíčů.