úterý 27. ledna 2015

Studijní program Johannes

Papežská kolej Nepomucenum v Římě nabízí v akademickém roce 2015-2016 stipendium pro Studijní program Johannes. Ve stipendiu je zahrnuto ubytování a strava v Papežské koleji Nepomucenum (září-červen), kurz italštiny (září) a dvousemestrální studium na Teologické fakultě Papežské lateránské univerzity v Římě.



Studenty čeká individuální studijní program v rozsahu 10 kurzů za semestr. Kurzy jsou zakončeny zkouškou. Výběr kurzů zohledňuje kompatibilitu se studiem na domovské fakultě pro snazší uznání získaných kreditů.

Studijní pobyt je určen denním studentům magisterského oboru teologie, zvláště seminaristům. Předpokladem pro udělení stipendia jsou:
- dobré studijní výsledky,
- ukončené minimálně 2 roky denního teologického studia na některé z teologických fakult v ČR,
- dobrá znalost italštiny,
- doporučení děkana fakulty,
- doporučení ordináře.

Student seminarista je povinen účastnit se formačního programu v koleji.

Termín podání přihlášek: 1. března 2015 (elektronickou poštou).
Přihláška ke stažení ve formátu PDF

Termín motivačního pohovoru se zájemci: 19. března 2015.
Motivační pohovor se uskuteční v prostorách Arcibiskupského semináře v Praze, Thákurova 3/676 160 00, Praha 6.

Kontaktní adresa:
Pontificio Collegio Nepomuceno
Via Concordia, 1
001 83 ROMA, Italia
E-mail: rektor@nepomucenum.it
Tel.: +39 067 726 5724
Web: www.nepomucenum.it

Kontaktní osoba:
Petr Šikula, rektor koleje

pátek 16. ledna 2015

Deset minut po příletu posledních bohoslovců jsme se pustili do tříkrálového žehnání naší koleje - a nezapomněli jsme ani na sousední domeček sester Boromejek. Jak jsme začali, vykonali a skončili se můžete podívat v naší fotogalerii.



sobota 3. ledna 2015

Vánoce nestárnou. Vzdorují téměř vše rozleptávajícímu času. Brání se všem podzimům. Uprostřed zimy a mrazů rozkvétají vždy znovu v našich velkoměstech i na vesnici, ve vysokých betonových mrakodrapech, ale i v přikrčených chalupách na odlehlém venkově. Během staletí vánoční svátky proměnily několikrát svůj šat a svou vnější podobu. Opředli jsme je novými zvyky, které jsou silně světské. Leckterá vánoční tradice skoro zmizela a zapadla. Dnes se o ní dovídáme už jen z » Babičky « Boženy Němcové. Občas se nám zastýská po oné tiché, prosté a dojímající poezii lidových vánočních zvyků. Tímto steskem zazní v naší paměti slova básníkova: » Hoj ty Štědrý večere, ty tajemný svátku, cože komu dobrého neseš na památku? «. Ale život jde dál a jde vpřed. Nevrací se. Nechceme tedy rozcitlivě tesknit nad nenávratnou minulostí vánoc našeho dětství. Spíše se chceme radovat z toho, že i letos vánoce rozkvetly jako vždy, jako ta třešnová větévka, kterou naše matky dávaly do vázy už na svatou Barboru. Rozkvetly na tržištích a v obchodních domech, ve světském ruchu a shonu, ve světlech a výzdobách. Rozkvetly i v nás samých. V každém z nás jinak, ale rozkvetly a rozzářily se.

Pokusme se nyní pojmenovat jejich po-zapomenuté a přece stále přítomné tajemství. » Narodil se Kristus Pán, radujme se, « zpívá naše nejznámější česká koleda a vyslovuje tak to, co je na vánočních svátcích podstatné, nestárnoucí a věčné. Bůh se stal člověkem. Vstoupil do našich klopýtavých příběhů a do našich tápavých osudů. Je blízko, je u nás s námi a mezi námi. Je tu pro nás. Je tak lidsky blízko a tak viditelně jako betlémské Dítě v náručí Marie. Vánoce — i letošní vánoce — jsou svátky této stále trvající a pokračující blízkosti Boha a člověka.

Co znamená pro mne — tak se ptám opět letos — blízký, a k našemu neklidnému, tvrdému, svářícímu se lidskému světu se přibližující Bůh? Náš lidský život stojí za to, aby byl žit. Má nekonečnou cenu, má věčnou, nehynoucí hodnotu, protože sám Bůh se ho účastní. Naše existence není krutým žertem; je to už existence vánoční a betlémská. Můžeme doufat ve smysl svého pozemského putování, můžeme právem věřit v život. Nejsme vyvržení do němého chladného vesmíru, nejsme vrženi z nicoty do nicoty. V betlémském dítěti nalézáme svůj první domov. Z něho vyrůstá království Boží, království naděje a svobody.

Vánoční betlémská událost není jen přiblížením Boha a Člověka, nýbrž i sblížením člověka s člověkem. Ve svých dlouhých dějinách člověk nepřestával sta- vět hradby kolem svých sídlišť. Stavěl je kolem sebe, ba i v sobě. Měl a má strach z druhého člověka. Cítí se ohrožen. Bojí se, aby se ten druhý nevloupal do jeho světa, aby neplenil a nepustošil. I toto jsou dějiny člověka, dějiny strachu, hradeb a vzdalování. V betlémské události se stalo něco, co zrušilo tento strach a toto vzdalování a toto budování hradeb. Bůh se sám přiblížil k člověku, aby nás naučil lidské blízkosti a přibližování. Od betlémského Dítěte se učíme i dnes proměňovat svět v cestu, rušit hradby a stavět mosty k druhému, otevírat vězení a vytvářet domov, v němž člověk se může opět setkat s člověkem jako se svým rodným bratrem. I letošní vánoce nám dávají tuto možnost a tuto naději. My se jí chceme ujmout a proměnit ji ve skutečnost.

Karel Vrána
Převzato z časopisu Nový život, č. 12, roč. XXXI, Řím, prosinec 1971, str. 226-228.