středa 10. května 2017

A nyní již vyprávění jednoho z účastníků výletu - Miroslava Štrunce. Podle jeho vyjádření je podobnost s nějakými alumny čistě náhodná.

Na kolejní výlet do Milána, Turína a přilehlých severoitalských destinací se vyjíždělo brzy po obědě. Byla právě druhá velikonoční neděle, takže náš známý seminarista očekával k obědu rozlučkový řízek přes celý talíř. Protože, co kdybychom se už z těch Alp nevrátili, říkal. „Na Hané nikam nespadneš," rozebíral možná nebezpečí cesty na sever už od svého snídaňového párku, který našel v lednici od večeře. Je to ostatně ten samý, co si už před prvním výletem na podzim do Cascie přečetl v průvodci, že nejlepší pizzu mají na Sicílii a špagety pro změnu v Neapoli. Už se pomalu smiřoval s tím, že rok formace v Itálii strávil zbytečně. 

Alumni a představení koleje vyjeli z Říma v 14:30. Po zeleninové polévce a kuřeti s rýží. Na cestu jsme se vydali ve dvou osmimístných Mercedesech Vito a jednom Renaultu Clio. Náš bohoslovec zaujal místo  v poslední řadě Vita, kde si okamžitě sklopil sedačku nejvíce, jak to šlo, a se svou svačinou na hrudi usnul ještě na římském raccordu. Probouzel se během sedmi hodinové cesty pouze tehdy, když auto zastavilo na odpočívadle a otevřenými dveřmi se k jeho zadnímu sedadlu dostala vůně pizzy z autogrilu. 

Večer se nedojelo ani do Milána ani do Turína. Auta zastavila před malebným klášterem v diecézním městě Pinerolo, které leží takřka až u francouzských hranic. K pozdní večeři se podávala česká vysočina. 
„Přesně, jak to mám rád," říkal s očima upnutýma na nahrubo ukrojený špalek salámu. 

Druhý den následovala cesta do Turína. Dopoledne byla návštěva Národního muzea automobilů s barem v suterénu, kde prodávali šunkové panino - přesně, jak to měl rád. Po muzeu následoval oběd v čínské restauraci blízko oratoře Dona Boska. Už když zdálky viděl, kam se spolubratry míří, spustil samé: 
„Já tam nechci! 
Já chci zpátky do Nepomucena!
Nééé!"
Nakonec se přeci jen v restauraci usadil, načež po prozkoumání jídelního lísku v italštině odhodlaně prohlásil, že pollo si nedá - to prý bude nějaká chobotnice. Pollo je italsky kuře. Po prohlídce salesiánské oratoře a modlitbě v turínské katedrále však mělo být večer v Pinerolu všechno jinak. 

Bylo devět večer a v jedné pizzerii, jejíž předzahrádka byla poměrně neesteticky přilepena ke zdi starého domu, se prohýbal dlouhý stůl pod nekonečnými přísuny jídel. Než to všechno začalo - z kuchyně chodilo prosciutto na různé způsoby, mozzarella, pane s pomazánkami, pečené maso - požehnal darům místní biskup. 
„Přesně tak to jednou budu dělat. Požehnám masu a vtom dorazí pizza," prohlásil nadšeně alumnus a už se v umaštěné kolárkové košili natahoval po prvním kousku. Když už ani on po hodině a půl nemohl, zastavil otec rektor přísun z pece. 
„Hlavně ať to zabalí s sebou. Třeba jsme platili víc salámový, než kolik jsme jí snědli," šrotovalo přesto bohoslovci v jeho přejedené hlavě, jíž si na konci definitivně zaplácal zmrzlinou. 

Poslední den výletu nebyl na nic čas. Proběhla rychlá snídaně, přednáška jedné pinerolské řeholnice, po níž ani nenásledovala svačina, a konečně odjezd do města módy. 
„Proč nejedeme do Vídně? To je město řízků," stěžoval si po probuzení ze své sklopené sedačky. Zdálo se mu toho dopoledne konečně o prasatech, ne o chobotnicích. Všechno bylo vlastně v pořádku. Ještě při tom ukazoval z okna někam za vysoké alpské špičáky.