A nyní již vyprávění jednoho z účastníků výletu - Miroslava Štrunce. Podle jeho vyjádření je podobnost s nějakými alumny čistě náhodná.
Na kolejní
výlet do Milána, Turína a přilehlých severoitalských destinací se vyjíždělo
brzy po obědě. Byla právě druhá velikonoční neděle, takže náš známý seminarista
očekával k obědu rozlučkový řízek přes celý talíř. Protože, co kdybychom se už
z těch Alp nevrátili, říkal. „Na Hané nikam nespadneš," rozebíral možná
nebezpečí cesty na sever už od svého snídaňového párku, který našel v lednici
od večeře. Je to ostatně ten samý, co si už před prvním výletem na podzim do
Cascie přečetl v průvodci, že nejlepší pizzu mají na Sicílii a špagety pro
změnu v Neapoli. Už se pomalu smiřoval s tím, že rok formace v Itálii strávil
zbytečně.
Alumni a představení koleje
vyjeli z Říma v 14:30. Po zeleninové polévce a kuřeti s rýží. Na cestu jsme se
vydali ve dvou osmimístných Mercedesech Vito a jednom Renaultu Clio. Náš
bohoslovec zaujal místo v poslední řadě Vita, kde si okamžitě sklopil sedačku nejvíce,
jak to šlo, a se svou svačinou na hrudi usnul ještě na římském raccordu.
Probouzel se během sedmi hodinové cesty pouze tehdy, když auto zastavilo na
odpočívadle a otevřenými dveřmi se k jeho zadnímu sedadlu dostala vůně pizzy z
autogrilu.
Večer se nedojelo ani do Milána
ani do Turína. Auta zastavila před malebným klášterem v diecézním městě
Pinerolo, které leží takřka až u francouzských hranic. K pozdní večeři se
podávala česká vysočina.
„Přesně, jak to mám rád,"
říkal s očima upnutýma na nahrubo ukrojený špalek salámu.
Druhý den následovala cesta do
Turína. Dopoledne byla návštěva Národního muzea automobilů s barem v suterénu,
kde prodávali šunkové panino - přesně, jak to měl rád. Po muzeu následoval oběd
v čínské restauraci blízko oratoře Dona Boska. Už když zdálky viděl, kam se
spolubratry míří, spustil samé:
„Já tam nechci!
Já chci zpátky do Nepomucena!
Nééé!"
Nakonec se přeci jen v restauraci
usadil, načež po prozkoumání jídelního lísku v italštině odhodlaně prohlásil,
že pollo si nedá - to prý bude nějaká chobotnice. Pollo je italsky kuře. Po
prohlídce salesiánské oratoře a modlitbě v turínské katedrále však mělo být
večer v Pinerolu všechno jinak.
Bylo devět večer a v jedné
pizzerii, jejíž předzahrádka byla poměrně neesteticky přilepena ke zdi starého
domu, se prohýbal dlouhý stůl pod nekonečnými přísuny jídel. Než to všechno
začalo - z kuchyně chodilo prosciutto na různé způsoby, mozzarella, pane s
pomazánkami, pečené maso - požehnal darům místní biskup.
„Přesně tak to jednou budu dělat.
Požehnám masu a vtom dorazí pizza," prohlásil nadšeně alumnus a už se v
umaštěné kolárkové košili natahoval po prvním kousku. Když už ani on po hodině
a půl nemohl, zastavil otec rektor přísun z pece.
„Hlavně ať to zabalí s sebou.
Třeba jsme platili víc salámový, než kolik jsme jí snědli," šrotovalo
přesto bohoslovci v jeho přejedené hlavě, jíž si na konci definitivně zaplácal
zmrzlinou.
Poslední den výletu nebyl na nic
čas. Proběhla rychlá snídaně, přednáška jedné pinerolské řeholnice, po níž ani
nenásledovala svačina, a konečně odjezd do města módy.
„Proč nejedeme do Vídně? To je
město řízků," stěžoval si po probuzení ze své sklopené sedačky. Zdálo se
mu toho dopoledne konečně o prasatech, ne o chobotnicích. Všechno bylo vlastně
v pořádku. Ještě při tom ukazoval z okna někam za vysoké alpské špičáky.
