19.6.2020

Možná jste se někdy trápili podobnou věcí, která tížila i mne. Dlouho mi bylo proti srsti obětovat kdekteré utrpení tu za hříšníka, tu za obrácení sousedky. A pojem „obětovat utrpení“ mi ani příliš nedával smysl. Kdo jsem já, abych mohl obětovat své utrpení, když největší oběť položil Boží Syn, když jej Otec vydal do našich rukou? K čemu je dobré obětování svého utrpení, když slavíme při liturgii oběť daleko vyšší?

Až jednou, seděl jsem s jezuitou Josefem Čuprem, bývalým spirituálem Nepomucena, krátce před jeho smrtí a prosil ho o modlitbu za svého kmotřence: „Nechce se mu ani za mák k prvnímu svatému přijímání, otče, modlete se prosím za něj!“ V tu chvíli jako by mu proběhl blesk v očích, později jsem pochopil, co to znamená, že někdo „promluvil z Ducha.“ „Tak já ti něco povím,“ říká mi, „ty máš utrpení. Trápíš se s tím klukem a nevíš, co máš dělat. Zkoušíš ho přemlouvat, pak mu něco koupíš a mu to chvíli zachutná a pak to zahodí pryč. A ty se trápíš, co bys ještě měl dělat. A neuděláš a nezmůžeš nic. I kdyby ses na hlavu stavěl, nic nezmůžeš! My zkoušíme nejdřív konat, dělat dobré skutky, a když už to nefunguje, říkáme si, že se za to pomodlíme. Je to přesně naopak!“ „Ale co naplat, tobě teď zbývá jen utrpení a nic víc z toho nemáš. A víš, co s tím můžeš dělat?“ Snad mi tady nezačne povídat o obětování utrpení, pomyslel jsem si. A skutečně začal, překřížil jsem ruce i nohy a zasadil se hlouběji do sedadla. „Tobě nezbývá nic jiného než to utrpení obětovat!“ „To snad ne!“ povzdychl jsem si. „To znamená, vložit ho do Kristova probodeného boku, do jeho ran. Všechno své utrpení mu svěřit.“ Jenže otec Josef, který sám procházel nesmírným utrpením, měl dar číst v lidském srdci (tzv. kardiognose), a tak s klidem dál pokračoval náš tichý dialog. Na otázky, které jsem ani nestačil vyslovit, mi souběžně odpovídal: „A ty se mě ptáš, jak se to asi dělá, že? Tak já ti to povím. Ve slavení Eucharistie, kde spojujeme své tělo, svá trápení i své hříchy s Jeho oslaveným Tělem. Přijímáním Jeho Těla a Krve vkládáme sebe do Jeho oslavených ran. A tak máme naději, že i naše rány, budou v Kristu oslavené.“ Konečně mi to někdo řekl jasně a čistě.

Dlouholetý přítel P. Josefa Čupra SJ byl také jezuita a později kardinál Tomáš Špidlík. Ten letos oslavil deset let od svého zesnutí a výstava, kterou jsme o něm v rámci naší Dílny Všech svatých připravili, je nyní ke shlédnutí na Velehradě. Bylo by škoda nezmínit, že „srdce“ bylo Špidlíkovo srdeční téma.

„Nebylo a dodnes není totiž lehké obhájit v západním akademickém světě srdce jako zdroj teologického poznání proti námitce, že se tu zaměňuje věda se slovanským sentimentalismem. Stálo trpělivost a námahu prosadit, že srdce u východních autorů znamená celistvost člověka, který poznává Boha bytostně, celým životem, tedy srdcem, proti racionalismu, který vtěsnává živého Boha do mrtvých pojmů rozumu. Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův se chápání vědeckou metodou vymyká, dá se ale poznat intuicí, citem jeho živé přítomnosti ve vlastním životě,“ píše Richard Čemus SJ v zmíněné výstavě o kardinálu Špidlíkovi.

„Hovořím o obrazu srdce, protože Otec Špidlík jej zvolil jako motto svého kardinálského znaku: „Ex toto corde“ – Z celého srdce. Tím vepsal svůj život cele do primátu Boha a lásky. Symbol srdce představuje ve východní spiritualitě sídlo modlitby – setkání mezi člověkem a Bohem, ale také s dalšími lidmi a celým kosmem. Na erbu je srdce, umístěné na štítu, překryto křížem, na jehož ramenech se protínají slova „FOS“ a „ZOE“ – světlo a život, což jsou jména Boží. Člověk, který plně, ex toto corde, přijímá světlo a život, stává se tedy sám světlem a životem v lidství a v univerzu,“ pronesl Svatý Otec Benedikt XVI. při homilii nad rakví otce kardinála.

Tento životní program shrnují slova napsaná zlatem nad sarkofágem kardinála Špidlíka na Velehradě: „Všechno, co žijeme s láskou, přechází s Kristem do Vzkříšení.“

A jak to nakonec dopadlo s mým kmotřencem? Po urputném odmítání první svatého přijímání se ve farnosti setkal se stejně starou blondýnkou, s velkýma modrýma očima a překrásně dlouhými řasami. Podívala se na něj, několikrát zamrkala a jemně se ho zeptala: „Půjdeš teď s námi taky k prvnímu svatému přijímaní?“ „Jasně, půjdu taky,“ odpověděl kmotřenec s klidem. A tak od té doby chodil ke svatému přijímání pravidelně a rád, Bohu díky.

Jiří Šťasta
Vsechsvatych.cz
Konečně je připraveno třetí číslo Brázdy! Je to zároveň poslední číslo v tomto akademickém a formačním roce. Doufáme, že se vám náš časopis líbí, děkujeme za veškerou modlitební i hmotnou podporu. Přejeme požehnaný čas prázdnin a těšíme se u dalšího čísla v prosinci!

Ke stažení ZDE.
I v době karantény, kdy jsou kulturní akce zrušeny či odloženy, jsme se mohli v uzavřené komunitě Nepomucena v neděli 3.5. zúčastnit vernisáže výstavy s názvem Speranza (Naděje). Don Shibin Mathew, jeden z místních indických kněží, se s námi podělil o svůj talent a během období, kdy jsme byli přísně odděleni od zbytku světa, se pustil do malování. Vznikl tak cyklus obrazů o stvoření v sedmi dnech, o Kristových znameních a růžencových tajemstvích. Autor své malby věnuje všem, kteří nějakým způsobem trpí kvůli současné pandemii, a chce jimi přivádět k pravé naději, kterou je Kristus.

Na svátek svatého Vojtěcha slaví Papežská kolej Nepomucenum své „narozeniny“. V ten den totiž, v roce 1929, byla otevřena a posvěcena budova nové koleje. O rok později, rovněž na svatého Vojtěcha, vydal papež Pius XI apoštolskou konstituci Ubi primum. O tom, že kolej 23. dubna před 90 lety dostala i nové jméno, se dočteme hned v prvním bodě: „Chceme a přikazujeme, aby se tento ústav pro kleriky již nejmenoval Česká kolej, ale aby přijal jméno po onom svatém muži Janovi, který je slávou posvátného kněžství a ozdobou své vlasti a nazýval se od nynějška Papežská kolej Nepomucenum. Bude nadále přijímat chovance, kteří vynikají zbožností a nadáním, jež pošlou ze svých diecézí naši ctihodní bratři biskupové Československé republiky do Říma, aby se zde seznamovali s církevními naukami“.
 
Celý latinský text s český překladem od Tomáše Parmy naleznete zde: APOŠTOLSKÁ KONSTITUCE O PAPEŽSKÉ KOLEJI NEPOMUCENO V ŘÍMĚ.

Má první setkání s P. Špidlíkem se váží k sobotním ránům, kdy jsem poslouchal coby středoškolák ve vysílání Vatikánského rozhlasu jeho promluvy. Vidět jednu věc vedle druhé, samostatně a bez vazeb, je velkým rizikem dnešního myšlení. Promluvy P. Špidlíka vynikaly opakem, vidět jednu věc v druhé. Při poslechu jeho homilií mi začalo postupně prosvítat. Docházely mi souvislosti, které měly pro mě zcela praktický a zásadní dopad, mezi takovými obory jako je teologie, umění a duchovní život.
Vždycky jsem si přál jednou se s ním setkat tváří v tvář. Moje touha se nakonec nenaplnila a to i přesto, že společné setkání bylo již naplánované. Porušení životní kázně, kdy během dubna roku 2010 umírá, mě rozčarovalo: „Otče, jak jste si mohl zrovna teď umřít?“ povzdychoval jsem si. Naše první setkání „naživo“ se uskutečnilo až při jeho pohřbu na Velehradě.
Mohu říct, že se moje touha neuskutečnila, zato nemohu říct, že se nenaplnila. P. Špidlík rád komentoval báseň Moře (Těžká hodina) básníka Jiřího Wolkera. Hlavní hrdina touží celým životem vidět moře. Když pak stane na pobřeží  a moře vidí, je nešťastný.

„Na břehu ostrova Krku,
na břehu z kamení
moře jsem hledal celých šest
smutných dní
a moře jsem nenašel.“

Když pak navštíví sedmého dne,
za bití zvonů, hospodu u mola, uzří pravé moře.

„Když přes stoly dubové hleděl jsem do tváří vám, námořníci, barkaři a rybáři, vám, bratři uzlatých pěstí, co v trikotu roztrhaném nosíte bouře a pohody a celou tu zem, vám, dělníci věční, sluncem propálení, kteří tu stavíte moře a jste z něho vystavěni!“

Rád vzpomínám na okamžiky sedmého dne, kdy jsem se budil v Centru Aletti bitím zvonů z nedaléké basiliky Santa Maria Maggiore. Sdíleným životem zde v komunitě, postaveným na společném slavení Eucharisie, bylo možné navázat mnoho přátelských vztahů a setkat se s tolika duchovními syny a dcerami P. Špidlíka. Pozvání Muzea regionu Boskovicka zpracovat o něm výstavu bylo pro mě prodloužením našeho již několikaletého vztahu a rád přitom vzpomínám na citát, který mi před smrtí písemně z Říma věnoval: „Čas pomíjí, ale přátelství zůstává. Tomáš Špidlík SJ“

Jiří Šťasta
kurátor výstavy,

vyňato z katalogu k výstavě „Z celého srdce“

Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby (…) je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků … (GS 1). Těmito slovy začínal před 55 lety jeden z nejdůležitějších dokumentů 2. vatikánského koncilu.
V posledních týdnech v plné míře zakoušíme smutek a úzkost. Svět kolem nás se zastavil: jsou rušeny společenské akce, nakupuje se jen životně důležité věci, kdo může, zůstává doma. Vnější svět je paralyzován, o to větší turbulence zažíváme ve svém nitru. A ptáme se: zvládneme to? Nebudu dalším nakaženým já, nebo někdo z mých blízkých? Co, když nás to všechny zničí? A co vlastně mám dělat, abych se tomu ubránil? Abych nepropadl hysterii a ztrátě smyslu života?
Do toho našeho vnitřního chaosu zaznívají Ježíšova slova: ať se vaše srdce nechvěje! Buďte dobré mysli, já jsem přemohl svět! Jsem vzkříšení a život, věříš tomu?
O Velikonocích putujeme s emauzskými učedníky a vžíváme se do dramatické situace, kterou oni prožívají. Ježíš z Nazareta, který je zprvu uchvátil svou mimořádnou osobností, nakonec je totálně zklamal. Drama učedníků se pomalu stává tragédií. Ale tím to nekončí, protože najednou se to všechno mění v thriller. Do jejich zmatků a opuštěnosti vstupuje Neznámý, který jim zapaluje v srdcích jiskru naděje. Putují dál, musí ujít kus cesty. Nakonec Ho poznávají. Smutek a úzkost se proměňují v radost a naději.
Od učedníků Kristových dnešní doby se očekává, že znovuobjeví pramen pravé radosti a naděje, jenž mají vnášet do toho světa plného smutku a úzkosti. Přestože letošní Velikonoce budou jiné, než jsme si zvykli, budou však stále cestou, na které nás chce – uprostřed našich domovů – uchvátit Kristus svým „velikonočním příběhem“. Přeji nám všem, ať jsme nakaženi velikonoční radostí a nadějí. Nepropadejme smutku a sklíčenosti, ale v dobré mysli zvládněme tuto těžké období zkoušky.
Symbolem poslední doby jsou zavřené dveře. A je třeba dodat, že si na to postupně zvykáme, jako na nějako nutnost. Nezapomeňme však, že Pán je uprostřed nás, neboť vstupuje i přes zavřené dveře naší karantény a říká „pokoj vám“!
Už nyní mohu za zavřenými dveřmi otevřít své srdce před Ním v modlitbě, kajícnosti a naslouchání Božímu Slovu. Máme možnost v úzkém společenství nejbližších vytvářet skrze společnou modlitbu „domácí církev“. A díky moderním technologiím být propojeni s místní i světovou církví. Ať všude, i v těch nejtemnějších místech, zazáří Kristovo velikonoční světlo!

P. Roman Czudek
(článek vyšel ve velikonočním čísle měsíčníku ostravsko-opavské diecéze OKNO)
Vážení přátelé a příznivci naší koleje,
dovolujeme si Vám v tento sváteční den nabídnout slova povzbuzení z úst otců představených, kteří Vás chtějí nejen ubezpečit o tom, že se všichni zde těšíme dobrému zdraví a netrpíme nedostatkem, ale také Vás chtějí na začátku Svatého týdne povzbudit. Jménem celé Papežské koleje Nepomucenum Vám přejeme pokojný a radostný vstup do svátků Kristova utrpení, smrti a vzkříšení.

Syro-malabarská liturgie

Celá komunita Papežské koleje Nepomucenum se denně setkává ke slavení liturgie. Dnes, dne
2. dubna léta Páně 2020, tomu nebylo jinak. Výjimečně jsme se však tentokrát nesešli k liturgii v římském ritu, ale přijali jsme pozvání našich bratří z Indie ke slavení v syro-malabarském ritu. Kněží z Indie v předvečer slavení uskutečnili také krátké setkání, při němž vysvětlili, jak mše v jejich ritu probíhá. Krátce nás seznámili s liturgickými oděvy, prostorem slavení i strukturou mše svaté.
Kolejní kapli bylo nutné na takovou událost náležitě připravit. Liturgický prostor byl poupraven tak, aby vyhovoval více potřebám východní liturgie. Bratři kněží z Indie nás do liturgie uvedli zpěvem v jejich mateřském jazyce, jenž byl následován úvodními obřady, při nichž jsme byli pozdraveni a vyzváni k modlitbě za nemocné a umírající ve světě, za něž zvláště byla mše obětována. Značnou část mše vedli v italském jazyce, abychom se i my mohli aktivně účastnit.
Touto mimořádnou událostí jsme dostali možnost uvědomit si, jak bohatá je naše Matka Církev ve své rozmanitosti, jak důležitá je jednota křesťanů, jak moc je třeba spojit se v modlitbách za potřebné  a jak moc je důležitá mše svatá v životě každého křesťana.
A je to tady! Druhé číslo Brázdy v letošním akademickém roce je na světě. Stáhnout si ho můžete z tohoto odkazu. Přejeme vám, našim příznivcům, požehnané Velikonoce a zachovejte nám přízeň i nadále. Upozornění: Toto číslo Brázdy je vzhledem ke karanténním opatřením, která postihla většinu zemí Evropy, distribuováno pouze elektronicky.

Karanténa

Vážení přátelé a příznivci Papežské koleje Nepomucenum.
Ve světle aktuálních událostí se mnozí z Vás obávají o zdraví a bezpečnost obyvatel koleje. Rádi bychom Vás všechny ujistili, že se všichni těšíme dobrému zdraví, zachováváme chladnou hlavou a dobrou mysl. I přes mnohá úskalí jsme se rozhodli neopouštět Řím. Každodenní život koleje se sice změnil, ale i nadále se snažíme dostát všem povinnostem, které k formaci ke kněžství patří. Vědomi tíživé situace ve světě, spojujeme se v modlitbě za všechny naše blízké, přátele, a zvláště pak za nemocné a umírající. V našich modlitbách také nezapomínáme na naši milovanou vlast. S důvěrou setrváváme před Nejsvětější svátostí v adoraci, abychom prosili za dar odvrácení této veliké rány pro svět. S vědomím, že nespočet křesťanů se ocitlo v okamžiku bez možnosti fyzicky se účastnit mše svaté, obětujeme vděčně tyto chvíle právě za všechny, jenž touží po uzdravení ve svátostech. 
S důvěrou tedy očekáváme, a za to i prosíme, uzdravení světa a růst lidstva ve víře v Krista.

V modlitbách, 


Představení, kněží, sestry,
alumni a spolupracovníci
 Papežské koleje Nepomucenum