Na svátek svatého Vojtěcha slaví Papežská kolej Nepomucenum své „narozeniny“. V ten den totiž, v roce 1929, byla otevřena a posvěcena budova nové koleje. O rok později, rovněž na svatého Vojtěcha, vydal papež Pius XI apoštolskou konstituci Ubi primum. O tom, že kolej 23. dubna před 90 lety dostala i nové jméno, se dočteme hned v prvním bodě: „Chceme a přikazujeme, aby se tento ústav pro kleriky již nejmenoval Česká kolej, ale aby přijal jméno po onom svatém muži Janovi, který je slávou posvátného kněžství a ozdobou své vlasti a nazýval se od nynějška Papežská kolej Nepomucenum. Bude nadále přijímat chovance, kteří vynikají zbožností a nadáním, jež pošlou ze svých diecézí naši ctihodní bratři biskupové Československé republiky do Říma, aby se zde seznamovali s církevními naukami“.
 
Celý latinský text s český překladem od Tomáše Parmy naleznete zde: APOŠTOLSKÁ KONSTITUCE O PAPEŽSKÉ KOLEJI NEPOMUCENO V ŘÍMĚ.

Má první setkání s P. Špidlíkem se váží k sobotním ránům, kdy jsem poslouchal coby středoškolák ve vysílání Vatikánského rozhlasu jeho promluvy. Vidět jednu věc vedle druhé, samostatně a bez vazeb, je velkým rizikem dnešního myšlení. Promluvy P. Špidlíka vynikaly opakem, vidět jednu věc v druhé. Při poslechu jeho homilií mi začalo postupně prosvítat. Docházely mi souvislosti, které měly pro mě zcela praktický a zásadní dopad, mezi takovými obory jako je teologie, umění a duchovní život.
Vždycky jsem si přál jednou se s ním setkat tváří v tvář. Moje touha se nakonec nenaplnila a to i přesto, že společné setkání bylo již naplánované. Porušení životní kázně, kdy během dubna roku 2010 umírá, mě rozčarovalo: „Otče, jak jste si mohl zrovna teď umřít?“ povzdychoval jsem si. Naše první setkání „naživo“ se uskutečnilo až při jeho pohřbu na Velehradě.
Mohu říct, že se moje touha neuskutečnila, zato nemohu říct, že se nenaplnila. P. Špidlík rád komentoval báseň Moře (Těžká hodina) básníka Jiřího Wolkera. Hlavní hrdina touží celým životem vidět moře. Když pak stane na pobřeží  a moře vidí, je nešťastný.

„Na břehu ostrova Krku,
na břehu z kamení
moře jsem hledal celých šest
smutných dní
a moře jsem nenašel.“

Když pak navštíví sedmého dne,
za bití zvonů, hospodu u mola, uzří pravé moře.

„Když přes stoly dubové hleděl jsem do tváří vám, námořníci, barkaři a rybáři, vám, bratři uzlatých pěstí, co v trikotu roztrhaném nosíte bouře a pohody a celou tu zem, vám, dělníci věční, sluncem propálení, kteří tu stavíte moře a jste z něho vystavěni!“

Rád vzpomínám na okamžiky sedmého dne, kdy jsem se budil v Centru Aletti bitím zvonů z nedaléké basiliky Santa Maria Maggiore. Sdíleným životem zde v komunitě, postaveným na společném slavení Eucharisie, bylo možné navázat mnoho přátelských vztahů a setkat se s tolika duchovními syny a dcerami P. Špidlíka. Pozvání Muzea regionu Boskovicka zpracovat o něm výstavu bylo pro mě prodloužením našeho již několikaletého vztahu a rád přitom vzpomínám na citát, který mi před smrtí písemně z Říma věnoval: „Čas pomíjí, ale přátelství zůstává. Tomáš Špidlík SJ“

Jiří Šťasta
kurátor výstavy,

vyňato z katalogu k výstavě „Z celého srdce“

Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby (…) je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků … (GS 1). Těmito slovy začínal před 55 lety jeden z nejdůležitějších dokumentů 2. vatikánského koncilu.
V posledních týdnech v plné míře zakoušíme smutek a úzkost. Svět kolem nás se zastavil: jsou rušeny společenské akce, nakupuje se jen životně důležité věci, kdo může, zůstává doma. Vnější svět je paralyzován, o to větší turbulence zažíváme ve svém nitru. A ptáme se: zvládneme to? Nebudu dalším nakaženým já, nebo někdo z mých blízkých? Co, když nás to všechny zničí? A co vlastně mám dělat, abych se tomu ubránil? Abych nepropadl hysterii a ztrátě smyslu života?
Do toho našeho vnitřního chaosu zaznívají Ježíšova slova: ať se vaše srdce nechvěje! Buďte dobré mysli, já jsem přemohl svět! Jsem vzkříšení a život, věříš tomu?
O Velikonocích putujeme s emauzskými učedníky a vžíváme se do dramatické situace, kterou oni prožívají. Ježíš z Nazareta, který je zprvu uchvátil svou mimořádnou osobností, nakonec je totálně zklamal. Drama učedníků se pomalu stává tragédií. Ale tím to nekončí, protože najednou se to všechno mění v thriller. Do jejich zmatků a opuštěnosti vstupuje Neznámý, který jim zapaluje v srdcích jiskru naděje. Putují dál, musí ujít kus cesty. Nakonec Ho poznávají. Smutek a úzkost se proměňují v radost a naději.
Od učedníků Kristových dnešní doby se očekává, že znovuobjeví pramen pravé radosti a naděje, jenž mají vnášet do toho světa plného smutku a úzkosti. Přestože letošní Velikonoce budou jiné, než jsme si zvykli, budou však stále cestou, na které nás chce – uprostřed našich domovů – uchvátit Kristus svým „velikonočním příběhem“. Přeji nám všem, ať jsme nakaženi velikonoční radostí a nadějí. Nepropadejme smutku a sklíčenosti, ale v dobré mysli zvládněme tuto těžké období zkoušky.
Symbolem poslední doby jsou zavřené dveře. A je třeba dodat, že si na to postupně zvykáme, jako na nějako nutnost. Nezapomeňme však, že Pán je uprostřed nás, neboť vstupuje i přes zavřené dveře naší karantény a říká „pokoj vám“!
Už nyní mohu za zavřenými dveřmi otevřít své srdce před Ním v modlitbě, kajícnosti a naslouchání Božímu Slovu. Máme možnost v úzkém společenství nejbližších vytvářet skrze společnou modlitbu „domácí církev“. A díky moderním technologiím být propojeni s místní i světovou církví. Ať všude, i v těch nejtemnějších místech, zazáří Kristovo velikonoční světlo!

P. Roman Czudek
(článek vyšel ve velikonočním čísle měsíčníku ostravsko-opavské diecéze OKNO)
Vážení přátelé a příznivci naší koleje,
dovolujeme si Vám v tento sváteční den nabídnout slova povzbuzení z úst otců představených, kteří Vás chtějí nejen ubezpečit o tom, že se všichni zde těšíme dobrému zdraví a netrpíme nedostatkem, ale také Vás chtějí na začátku Svatého týdne povzbudit. Jménem celé Papežské koleje Nepomucenum Vám přejeme pokojný a radostný vstup do svátků Kristova utrpení, smrti a vzkříšení.

Syro-malabarská liturgie

Celá komunita Papežské koleje Nepomucenum se denně setkává ke slavení liturgie. Dnes, dne
2. dubna léta Páně 2020, tomu nebylo jinak. Výjimečně jsme se však tentokrát nesešli k liturgii v římském ritu, ale přijali jsme pozvání našich bratří z Indie ke slavení v syro-malabarském ritu. Kněží z Indie v předvečer slavení uskutečnili také krátké setkání, při němž vysvětlili, jak mše v jejich ritu probíhá. Krátce nás seznámili s liturgickými oděvy, prostorem slavení i strukturou mše svaté.
Kolejní kapli bylo nutné na takovou událost náležitě připravit. Liturgický prostor byl poupraven tak, aby vyhovoval více potřebám východní liturgie. Bratři kněží z Indie nás do liturgie uvedli zpěvem v jejich mateřském jazyce, jenž byl následován úvodními obřady, při nichž jsme byli pozdraveni a vyzváni k modlitbě za nemocné a umírající ve světě, za něž zvláště byla mše obětována. Značnou část mše vedli v italském jazyce, abychom se i my mohli aktivně účastnit.
Touto mimořádnou událostí jsme dostali možnost uvědomit si, jak bohatá je naše Matka Církev ve své rozmanitosti, jak důležitá je jednota křesťanů, jak moc je třeba spojit se v modlitbách za potřebné  a jak moc je důležitá mše svatá v životě každého křesťana.