19.6.2020

Možná jste se někdy trápili podobnou věcí, která tížila i mne. Dlouho mi bylo proti srsti obětovat kdekteré utrpení tu za hříšníka, tu za obrácení sousedky. A pojem „obětovat utrpení“ mi ani příliš nedával smysl. Kdo jsem já, abych mohl obětovat své utrpení, když největší oběť položil Boží Syn, když jej Otec vydal do našich rukou? K čemu je dobré obětování svého utrpení, když slavíme při liturgii oběť daleko vyšší?

Až jednou, seděl jsem s jezuitou Josefem Čuprem, bývalým spirituálem Nepomucena, krátce před jeho smrtí a prosil ho o modlitbu za svého kmotřence: „Nechce se mu ani za mák k prvnímu svatému přijímání, otče, modlete se prosím za něj!“ V tu chvíli jako by mu proběhl blesk v očích, později jsem pochopil, co to znamená, že někdo „promluvil z Ducha.“ „Tak já ti něco povím,“ říká mi, „ty máš utrpení. Trápíš se s tím klukem a nevíš, co máš dělat. Zkoušíš ho přemlouvat, pak mu něco koupíš a mu to chvíli zachutná a pak to zahodí pryč. A ty se trápíš, co bys ještě měl dělat. A neuděláš a nezmůžeš nic. I kdyby ses na hlavu stavěl, nic nezmůžeš! My zkoušíme nejdřív konat, dělat dobré skutky, a když už to nefunguje, říkáme si, že se za to pomodlíme. Je to přesně naopak!“ „Ale co naplat, tobě teď zbývá jen utrpení a nic víc z toho nemáš. A víš, co s tím můžeš dělat?“ Snad mi tady nezačne povídat o obětování utrpení, pomyslel jsem si. A skutečně začal, překřížil jsem ruce i nohy a zasadil se hlouběji do sedadla. „Tobě nezbývá nic jiného než to utrpení obětovat!“ „To snad ne!“ povzdychl jsem si. „To znamená, vložit ho do Kristova probodeného boku, do jeho ran. Všechno své utrpení mu svěřit.“ Jenže otec Josef, který sám procházel nesmírným utrpením, měl dar číst v lidském srdci (tzv. kardiognose), a tak s klidem dál pokračoval náš tichý dialog. Na otázky, které jsem ani nestačil vyslovit, mi souběžně odpovídal: „A ty se mě ptáš, jak se to asi dělá, že? Tak já ti to povím. Ve slavení Eucharistie, kde spojujeme své tělo, svá trápení i své hříchy s Jeho oslaveným Tělem. Přijímáním Jeho Těla a Krve vkládáme sebe do Jeho oslavených ran. A tak máme naději, že i naše rány, budou v Kristu oslavené.“ Konečně mi to někdo řekl jasně a čistě.

Dlouholetý přítel P. Josefa Čupra SJ byl také jezuita a později kardinál Tomáš Špidlík. Ten letos oslavil deset let od svého zesnutí a výstava, kterou jsme o něm v rámci naší Dílny Všech svatých připravili, je nyní ke shlédnutí na Velehradě. Bylo by škoda nezmínit, že „srdce“ bylo Špidlíkovo srdeční téma.

„Nebylo a dodnes není totiž lehké obhájit v západním akademickém světě srdce jako zdroj teologického poznání proti námitce, že se tu zaměňuje věda se slovanským sentimentalismem. Stálo trpělivost a námahu prosadit, že srdce u východních autorů znamená celistvost člověka, který poznává Boha bytostně, celým životem, tedy srdcem, proti racionalismu, který vtěsnává živého Boha do mrtvých pojmů rozumu. Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův se chápání vědeckou metodou vymyká, dá se ale poznat intuicí, citem jeho živé přítomnosti ve vlastním životě,“ píše Richard Čemus SJ v zmíněné výstavě o kardinálu Špidlíkovi.

„Hovořím o obrazu srdce, protože Otec Špidlík jej zvolil jako motto svého kardinálského znaku: „Ex toto corde“ – Z celého srdce. Tím vepsal svůj život cele do primátu Boha a lásky. Symbol srdce představuje ve východní spiritualitě sídlo modlitby – setkání mezi člověkem a Bohem, ale také s dalšími lidmi a celým kosmem. Na erbu je srdce, umístěné na štítu, překryto křížem, na jehož ramenech se protínají slova „FOS“ a „ZOE“ – světlo a život, což jsou jména Boží. Člověk, který plně, ex toto corde, přijímá světlo a život, stává se tedy sám světlem a životem v lidství a v univerzu,“ pronesl Svatý Otec Benedikt XVI. při homilii nad rakví otce kardinála.

Tento životní program shrnují slova napsaná zlatem nad sarkofágem kardinála Špidlíka na Velehradě: „Všechno, co žijeme s láskou, přechází s Kristem do Vzkříšení.“

A jak to nakonec dopadlo s mým kmotřencem? Po urputném odmítání první svatého přijímání se ve farnosti setkal se stejně starou blondýnkou, s velkýma modrýma očima a překrásně dlouhými řasami. Podívala se na něj, několikrát zamrkala a jemně se ho zeptala: „Půjdeš teď s námi taky k prvnímu svatému přijímaní?“ „Jasně, půjdu taky,“ odpověděl kmotřenec s klidem. A tak od té doby chodil ke svatému přijímání pravidelně a rád, Bohu díky.

Jiří Šťasta
Vsechsvatych.cz